Článek
V Brně se stalo něco, co by člověk jen těžko vymyslel. Jedna postarší paní – říkejme jí třeba paní Květoslava – vyrazila do obchodu pro pár drobností. Jogurt, rohlíky, sýr. Nic zvláštního. Jenže domů se vrátila s výrazem, který její vnučka popsala jako „stejnej, jako když děda zapomněl výročí svatby“. Sedla si ke stolu, vyložila nákup a pak zírala na kelímek s jahodovým jogurtem, jako by právě objevila spiknutí století.
„Tomu už fakt nerozumím,“ řekla nahlas a ukázala na bílý obal. „Jogurt, a nikde kráva. Ani jedna.“
Rodina si nejdřív myslela, že si dělá legraci. Jenže paní Květoslava to myslela smrtelně vážně. Jogurt bez obrázku krávy byl podle ní neúplný. „Dřív tam bývala. Vždycky tam byla. Malovaná, usměvavá, s květinou u ucha. A teď? Bílý kelímek, pár jahod a hotovo. Co to má být? Jak mám vědět, že je to vůbec od krávy?“
Nepomohlo vysvětlování, že jogurt se nevyrábí z obrázků, ale z mléka. Ani že v seznamu surovin je to napsané černé na bílém. Pro paní Květoslavu byl obal prostě důkazem. A když důkaz zmizí, mizí i důvěra.
Druhý den vyrazila zpátky do obchodu. Fronta byla dlouhá, jak to bývá v sobotu dopoledne, ale paní Květoslava se nehodlala vzdát. Došla k pokladně, postavila kelímek na pás a s důstojností mluvčí tiskového odboru oznámila: „Tento jogurt chci reklamovat. Je neúplný.“
Prodavač, mladík kolem dvaceti, se tvářil, jako by právě slyšel, že jogurt zpívá. „Neúplný?“ zopakoval pomalu.
„Ano. Chybí tam kráva. Bývala tam. Teď není. Cítím se ošizená.“
Za ní to zašumělo. Jeden muž si odkašlal, další si sundal brýle a upřel pohled na jogurt, jako by hledal krávu, co se možná ukryla mezi jahodami. Mladá maminka s dítětem na vozíku se snažila odvrátit smích. Ale paní Květoslava byla v tu chvíli rytířem pravdy. A obrázková kráva byla její erb.
„Já tomu rozumím,“ ozval se zničehonic pán v klobouku. „Dneska už člověk neví, co kupuje. Jeden den je to jogurt, druhej den napodobenina. Aspoň ta kráva dávala jistotu!“
Prodavač zrudl. „Paní, obal se změnil. To se prostě stává. Ale uvnitř je pořád to samé.“
„A jak to mám vědět?“ trvala na svém. „Já už vám věřím jen podle obalu. Bez krávy je to jako svatba bez prstýnku.“
Napětí rostlo. Fronta se začala nervózně vrtět, někdo nahlas zavzdychal. Jogurt se mezitím potil na pásu a vypadal stále provinileji. Nakonec se prodavač rozhodl zakončit celý výstup ústupem: „Dobře, paní, vrátím vám peníze. Ale upozorňuju, že jogurt je v pořádku.“
Paní Květoslava si spokojeně schovala účtenku. Vítězství bylo na její straně. A co na tom, že doma měla tři další jogurty stejné značky, taky bez krávy? Princip je přece důležitější než mléčná realita.
Příběh se během týdne rozšířil po celé čtvrti. Někdo se smál, někdo kroutil hlavou, jiní si začali opravdu všímat, co je na obalech. A zjistili, že krávy mizí. Nahradily je minimalistické vzory, designová čistota a umělé barvy. Jogurty vypadají spíš jako krémy na obličej než jako něco, co chutná po venkově.
A tak možná měla paní Květoslava víc pravdy, než se zdá. Nešlo jí o krávu samotnou, ale o jistotu. O něco, co bylo známé, srozumitelné a důvěryhodné. Obrázek, který říkal: „Tohle je v pořádku.“ A když zmizel, zůstalo jen ticho bílého plastu.
Reklamace jogurtu bez krávy může znít jako anekdota. Ale v době, kdy se všechno mění, kdy mizí pulty, značky, jména i hodnoty, může být i taková kravina poslední stéblo. A někdy má smysl se toho stébla držet, i když se vám ostatní smějí. Protože někdy kráva na kelímku znamená víc než celý marketingový tým. Znamená domov. A ten si občas musíme bránit – klidně i v řadě u pokladny.
