Článek
Kdysi dávno byl Petr láskou mého života. Možná spíš tou první, nezralou, bláznivou láskou, ale o to intenzivnější. Bylo nám sotva dvacet a měli jsme pocit, že jsme jeden pro druhého stvoření. Jenže osud – nebo spíš život sám – měl jiné plány. On chtěl cestovat, já jsem chtěla domov. On toužil po světě, já po jistotě. A tak jsme se rozešli. Nebylo to bolestivé, spíš smutné. Jako když víte, že něco krásného končí, ale nemůžete s tím nic dělat.
Pak přišel můj muž. Úplně jiný než Petr. Klidný, rozumný, věrný. Muž, na kterého se můžete spolehnout. Byl přesně tím, koho jsem v životě potřebovala. A nikdy jsem nepochybovala, že jsem si vybrala správně. Až do toho dne.
Náhoda, která změnila všechno
Byl to obyčejný páteční večer. Šli jsme s manželem na večeři do naší oblíbené restaurace. Místo, kde jsme byli tolikrát, kde jsme oslavili výročí, narozeniny, všechny ty chvíle, které tvoří život. A pak jsem ho uviděla.
Seděl u stolu naproti a vypadalo to, že mě vidí ve stejnou chvíli, kdy já vidím jeho. Srdce se mi na vteřinu zastavilo. Byl jiný – starší, prošedivělý, ale pořád ten stejný. Stejný úsměv, stejný pohled. A najednou jsem byla zpátky v těch časech, kdy jsme spolu leželi na trávě a mluvili o tom, jak jednou procestujeme svět.
Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. A můj muž si toho všiml. „Co je?“ zeptal se tiše. Než jsem mohla odpovědět, Petr už byl na cestě k našemu stolu. „Ani nevíš, jak rád tě vidím,“ řekl mi s úsměvem. A já jen kývla, protože jsem nebyla schopná nic říct. Podíval se na mého manžela, představil se, potřásli si rukama. A já jsem jen seděla mezi nimi a nevěděla, jak se nadechnout.
Celou dobu jsem cítila jeho pohled. Ne drzý, ne vyčítavý, jen… jiný. A můj muž? Viděla jsem, jak se napjal. Jak si mě měří pohledem, jak mu pomalu dochází, že tenhle člověk není jen nějaký dávný známý. „Dlouho jsme se neviděli,“ řekl Petr tiše. Dvacet let, Petře. Dvacet let.
Co se nemělo stát
Bylo to zvláštní. Seděli jsme tam, mluvili o ničem a přitom o všem. Petr se ptal, jak se mám. Jestli mám děti, jestli jsem šťastná. A já odpovídala – ale pořád jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Můj muž mlčel. Občas se usmál, občas se napil, ale bylo jasné, že to není příjemná situace. A pak Petr řekl větu, kterou neměl říct. Větu, která všechno zničila.
„Víš, někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom se nerozešli.“ Ticho. Můj muž pomalu položil skleničku na stůl. A já se poprvé od začátku podívala Petrovi do očí. A viděla jsem, že to myslí vážně. Že tam pořád něco je. Něco, co jsme nikdy neukončili.
Odejít bylo jediné řešení
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Jestli to byly minuty nebo hodiny. Pak jsem se podívala na svého muže. A viděla jsem bolest v jeho očích. Neřekl nic. Nemusel. Věděl to. Chápal to. Ale to nic neměnilo. Tohle nemělo být. A tak jsem se zvedla. Poděkovala za večeři, popřála Petrovi hodně štěstí. A odešla.
Celou cestu domů jsme s manželem mlčeli. Teprve když jsme přišli domů, otočil se ke mně a řekl: „Miluju tě. Ale vím, že jsi ho milovala jinak.“ Neodpověděla jsem. Protože jsem nevěděla, co říct. Ale věděla jsem jedno. Že někdy minulost musí zůstat minulostí. Protože jinak může zničit to, co máme teď.
