Článek
Začalo to už v mládí. Proč bych chodila do práce za minimální mzdu, když jsem mohla pobírat sociální dávky? Měla jsem tři děti, každé s jiným otcem, takže alimenty, přídavky na děti, sociální příplatek. K tomu příspěvek na bydlení a občas nějaká ta mimořádná okamžitá pomoc. Když se to všechno sečetlo, měla jsem víc než kamarádky v práci.
Systém jsem se naučila využívat dokonale. Věděla jsem přesně, kdy a kam zajít, co říct, jak vyplnit formuláře. Na úřadě mě znali jménem, však jsem tam byla častěji než oni v práci. Když mi něco zamítli, okamžitě jsem se odvolala. Člověk musí znát svá práva! Kamarádky se mi smály, že jsem líná. Ony vstávaly v pět do fabriky, já jsem si v klidu pospala. Ony musely poslouchat šéfa, já byla svým pánem. A peníze? Měla jsem stejně jako ony, někdy i víc.
Na dovolenou jsem jezdila díky příspěvkům pro samoživitelky, děti měly obědy zadarmo. Když děti trochu odrostly, začala jsem mít zdravotní problémy. Záda, kolena, deprese - však víte, co na doktory platí. Stačilo si postěžovat na bolesti, sem tam slzička a hned jsem měla neschopenku. Za pár let invalidní důchod prvního stupně, pak druhého. A teď v šedesáti pěti rovnou starobní.
Nejlepší na tom je, že jsem si mohla přivydělávat načerno. Sem tam úklid, hlídání dětí, pomocné práce. Všechno za hotové, žádné papírování. A úřad? Ten nic nevěděl. Když se ptali, jak můžu vyžít z dávek, jen jsem pokrčila rameny a řekla, že se hodně uskromňuji. Moje děti to odkoukaly a jdou v mých stopách. Dcera má čtyři děti, každé s jiným tatínkem, žije z dávek a je v pohodě. Syn sice pracuje, ale už ví, jak na neschopenky - každou chvíli je „nemocný“ a bere nemocenskou.
A nejmladší se učí, jak správně vyplňovat žádosti o dávky. Důchod mám teď dvanáct tisíc. K tomu příspěvek na bydlení, občas nějaká ta sociální výpomoc. Když to všechno sečtu, mám víc než sousedka, která čtyřicet let dělala prodavačku. A já se nemusela nikdy stresovat v práci nebo poslouchat šéfa. Jasně, někdo řekne - to není fér vůči těm, co celý život pracovali. Ale já to vidím jinak. Systém to umožňuje, tak proč toho nevyužít? Ti, co celý život dřou, jsou sami hloupí. Mohli být taky „nemocní“ nebo mít víc dětí a žít z dávek.
A víte, co je nejlepší? Že se o mě stát postará až do smrti. Když budu potřebovat, dostanu příspěvek na péči. Když nebudu moct platit nájem, pomůže sociálka. Nikdy jsem do systému nic nedala, ale budu z něj brát až do konce. A těm, co celý život poctivě pracují? Ať si nemyslí, že jsou něco víc. Já jsem možná nikdy nepracovala, ale systém se o mě postaral. A postará se i nadále. Protože takhle to u nás chodí - kdo umí, ten umí.
Zdroje: autorský text zpracovaný na základě skutečného příběhu
