Článek
Venku bylo zataženo, takové to typické aprílové počasí, kdy nevíš, jestli bude za hodinu svítit slunce, nebo tě spláchne liják. Obyčejný den. Jenže tenhle se do mého života zapsal tak hluboko, že ho nikdy nevymažu. Vzpomínám si na každý detail. Měla jsem volno, což bylo vzácné. Využila jsem toho a rozhodla se vyrazit na menší výlet. Ne nic velkého – jen do vedlejšího města, projít se, zajít na oběd a koupit si něco hezkého. Už dlouho jsem si slibovala, že si udělám den jen pro sebe. Ráno jsem si ještě dala kávu, oblékla se a vyrazila na autobus.
Cesta probíhala normálně. Měla jsem sluchátka v uších, poslouchala hudbu a koukala z okna. Ale když jsme dorazili k jedné křižovatce, autobus náhle prudce zabrzdil.
V první vteřině jsem si myslela, že jde jen o nějaké běžné náhlé zastavení. Ale pak jsem uviděla lidi, jak vybíhají ze svých aut, a slyšela křik.
Otočila jsem se k oknu a uviděla ho. Muže, který ležel na zemi.
V první chvíli jsem si neuvědomila, co se stalo. Vypadalo to, jako by jen uklouzl. Ale pak jsem si všimla krve na asfaltu. A pak jsem uviděla auto, které stálo o pár metrů dál – řidič s rukama na volantu, úplně bledý, neschopný pohybu.
Někdo křičel, někdo už telefonoval. Bylo jasné, že se stala nehoda. Ale ne obyčejná. Ten muž tam ležel nehybně.
Cítila jsem, jak mi buší srdce. Lidé se kolem sbíhali, ale já zůstala přimrazená na místě. Pak jsem viděla ženu, která se k němu rozběhla – plakala, třásla s ním. „Prosím, prober se, prosím!“
Někdo zakřičel, že už volali sanitku. Ale já věděla, že už je pozdě.
Bylo zvláštní, jak moc se mi ten moment vryl do paměti. Ten muž měl na sobě šedé sako. Boty měl lehce okopané. Měl prsten na levé ruce – byl to někdo, kdo měl doma rodinu. Možná ho ráno políbila manželka na rozloučenou, možná mu děti mávaly z okna. A teď tady ležel. Na silnici.
Nikdy nezapomenu na ten pohled ženy, která tam stála a znovu a znovu opakovala jeho jméno. Nechápala, co se děje. Chtěla ho vzbudit, chtěla, aby se zvedl. Ale on už nemohl.
Slyšela jsem sirény, které se blížily. Hasiči, záchranka, policie. Všichni přiběhli a okamžitě začali pracovat. Ale my, co jsme tam stáli, jsme věděli.
Autobus po chvíli odjel. Řidič nám řekl, že se budeme muset otočit a jet jinudy. Já ale nemohla. Vystoupila jsem a stála tam.
Bylo mi jasné, že tohle není něco, na co se dá jen tak zapomenout.
Cestou zpátky jsem měla pocit, že svět jede dál, jako by se nic nestalo. Lidé seděli v kavárnách, smáli se, nakupovali. Nikdo z nich netušil, že jen pár ulic dál někdo právě přišel o život.
Celé odpoledne jsem měla v hlavě tu scénu. Ten náraz, krev na silnici, tu zoufalou ženu. A hlavně ten pocit, že jeden den může začít úplně normálně – a skončit tak, že už se nikdy nic nevrátí do původního stavu.
A tehdy mi to došlo. Jak moc bereme život jako samozřejmost. Jak plánujeme týdny dopředu, přemýšlíme nad budoucností, řešíme malichernosti – a přitom nevíme, jestli tu budeme zítra.
Ještě večer jsem našla zprávu o té nehodě. Potvrdili to, co jsem si už myslela. Ten muž na místě zemřel. Bylo mu 52 let. Otec dvou dětí.
Od toho dne už nevnímám život stejně. Uvědomila jsem si, jak moc zbytečností se trápíme. Jak často se hádáme kvůli hloupostem, které za to nestojí. Jak odkládáme věci na později, přitom nikdy nevíme, jestli nějaké později vůbec bude.
Od toho pondělí 11. dubna žiju jinak. Méně odkládám. Méně se bojím říct, co cítím. Méně se stresuji kvůli věcem, které nejsou důležité. A hlavně víc žiju. Protože nikdy nevíme, kdy přijde ta chvíle, kdy už nebudeme mít žádnou další šanci.
