Článek
Pamatuju si ten den, kdy jsme přijeli z porodnice, jako by to bylo včera. Martin otevřel dveře našeho bytu, položil tašku s věcmi a řekl: „Tak jsme doma.“ A já stála ve dveřích s malou Eliškou v náručí a měla pocit, že jsem udělala největší chybu svého života.
Nikdy jsem nebyla typ holky, co si hraje s panenkami a sní o dětech. Ale Martin děti chtěl, a já ho milovala natolik, že jsem si říkala – proč ne? Však to zvládnu. Zvládají to miliony žen denně, nejsem přece méněcenná.
První noc doma byla peklo. Eliška plakala. Pořád. Bez přestání. Martin spal v obýváku na gauči, protože „zítra musí do práce“. A já seděla v ložnici, držela plačící miminko a cítila, jak se ve mně něco láme.
„Měla bys být šťastná,“ opakovala mi tchyně, když přišla druhý den na návštěvu. „Je to ten nejkrásnější dar.“
Přikyvovala jsem a usmívala se. A v noci jsem brečela pod sprchou, aby mě nikdo neslyšel.
Šestinedělí se táhlo jako věčnost. Kojení bolelo, Eliška málo přibírala, já nespala. Martin se vracel z práce a ptal se: „Tak co jste dneska dělaly?“
Co jsme dělaly? Přežívaly. Hodinu po hodině, minutu po minutě.
„Nic zvláštního,“ odpovídala jsem.
Kamarádky s dětmi dávaly na Instagram fotky, jak se usmívají se svými miminkama. Jak spolu cvičí, jak spolu vaří, jak jezdí na výlety. A já měla problém si vyčistit zuby.
Jednoho dne, bylo Elišce asi šest měsíců, jsem ji dala do postýlky a šla jsem do koupelny. Zavřela jsem dveře, pustila vodu a křičela jsem. Z plných plic. Křičela jsem, dokud jsem neztratila hlas.
Pak jsem si sedla na podlahu a zírala do zdi. A v ten moment jsem se rozhodla, že tohle nemůže takhle pokračovat.
Druhý den jsem zavolala své mámě. Přijela okamžitě.
„Potřebuju pomoct,“ řekla jsem jí místo pozdravu. Bez pláče, bez hysterie. Jen konstatování faktu.
„Já vím,“ odpověděla a objala mě. A pak řekla větu, kterou mi nikdy nikdo předtím neřekl: „To, co prožíváš, není selhání. Je to normální.“
Poporodní deprese. Dvě slova, která vysvětlila měsíce utrpení. Slova, která mi dala naději, že to může být lepší.
S pomocí přišla i úleva. Martin začal chodit dřív z práce. Máma mi pomáhala. Došla jsem si k doktorce. A hlavně – přestala jsem se snažit být dokonalá matka.
„Víš, co je důležité?“ řekla mi jednou moje terapeutka. „Že se snažíš. Že miluješ svou dceru natolik, že jsi požádala o pomoc.“
Eliška má dnes tři roky. Je to veselé, tvrdohlavé a úžasné děvčátko. A já? Jsem matka, která ví, že někdy bude mít špatné dny. Že někdy bude křičet do polštáře. Že občas bude potřebovat čas pro sebe.
A že to všechno je v pořádku.
Porodila jsem nejen dítě, ale i novou sebe. Tu, která ví, že nemusí být dokonalá, aby byla dost dobrá. Tu, která se už nestydí říct: „Dneska je to těžké. Potřebuji pomoct.“
Kdybych mohla říct něco té vyděšené ženě, která před třemi lety stála ve dveřích s miminkem v náručí, řekla bych jí: „Neboj se toho, co přijde. Bude to těžké, ale najdeš v sobě sílu, o které jsi ani netušila, že existuje.“
Mateřství není sprint, je to maraton. A ty ho doběhneš, i když občas budeš muset jít krokem.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
