Přijel k nám syn na víkend. Nezvedl hlavu od mobilu a pak řekl, že se doma nudí

Těšila jsem se na to celý týden. Jonáš, náš devatenáctiletý syn, který studuje vysokou školu v Praze, měl přijet na víkend domů. Pečlivě jsem uklidila jeho pokoj, převlékla postel, nakoupila jeho oblíbené potraviny a upekla štrúdl, který miluje od dětství. Připravila jsem se na dlouhé povídání o škole, o jeho novém životě ve velkém městě, o všem, co jsme za ty týdny, co jsme se neviděli, nestihli probrat po telefonu.

V pátek odpoledne jsem netrpělivě vyhlížela z okna, když konečně zastavil před domem. Vyběhla jsem ho přivítat, objala ho a nemohla se vynadívat, jak mu to sluší. Vypadal unaveně, ale to k vysokoškolskému životu asi patří. Táta mu pomohl s taškou a společně jsme vešli dovnitř. Připravila jsem kávu, donesla štrúdl a dychtivě čekala na všechny ty příběhy, které nám bude vyprávět.

Jenže místo povídání vytáhl Jonáš mobil a zanořil se do něj. Odpovídal jednoslovně, pohled upřený do displeje. „Jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se. „V pohodě,“ odpověděl bez zvednutí hlavy. „A co spolubydlící, jak s ním vycházíš?“ „Jo, dobrý.“

Přemýšlela jsem, jestli se něco nestalo. Jestli nemá nějaké trápení nebo starosti. Ale když jsem se ho zeptala, zavrtěl hlavou, že ne, že je všechno v pořádku. Jen neustále ťukal do toho telefonu. Při večeři jsem ho požádala, zda by mohl mobil odložit alespoň na chvíli, když jíme. S povzdechem ho položil na stůl, ale po každém soustu po něm pokukoval, jako by čekal na nějakou zásadně důležitou zprávu.

V sobotu ráno jsem měla plán. Vyrazíme na výlet do lesa, na naše oblíbené místo u řeky. Jako rodina jsme tam jezdili, když byl Jonáš malý, a miloval to tam. Ale když jsem s nápadem přišla, podíval se na mě, jako bych mu navrhovala výpravu na severní pól. „Mami, vždyť prší,“ namítl, ačkoliv venku bylo krásně. „A navíc, co bychom tam dělali?“

Co bychom tam dělali? Ta otázka mě zasáhla přímo do srdce. Vzpomněla jsem si, jak jsme dřív stavěli hráze v potoce, pozorovali mravence, opékali buřty, hráli karty. Jak jsme se smáli, když táta spadl do vody, když se snažil přeskočit z kamene na kámen. Jak Jonáš našel v lese malou srnku a celý den pak o ničem jiném nemluvil.

Místo výletu jsme zůstali doma. Jonáš se zavřel do pokoje s tím, že se musí učit. Skrz dveře jsem ale slyšela zvuky nějaké hry nebo videa. Po obědě vyšel ven a prohlásil tu větu, která mi dodnes leží v hlavě: „Tady se člověk strašně nudí.“

Něco ve mně prasklo. Nebyla jsem naštvaná, spíš smutná. Sedla jsem si k němu a zeptala se: „A co bys chtěl dělat? Co by tě bavilo?“

Pokrčil rameny. „Nevím. Doma v Praze máme pořád co dělat. Jdeme s klukama ven, na kafe, do kina, něco podnikneme.“

„A nemůžeme něco podniknout i tady? Jen my dva nebo s tátou?“ ptala jsem se s nadějí v hlase.

Podíval se na mě a po dlouhé době poprvé odložil telefon na stůl. „A co jako?“

Nenechala jsem se odradit. Navrhla jsem deskovky, které dřív miloval. K mému překvapení souhlasil. Vytáhli jsme ze skříně zaprášené krabice, a než jsme se nadáli, seděli jsme nad nimi tři hodiny. Smáli jsme se, dohadovali, a když táta prohrával, dělal stejné obličeje jako před deseti lety.

V neděli ráno mě Jonáš překvapil. Vstal brzy a navrhl, že bychom přece jen mohli jít na tu procházku. „Ale vezmu si s sebou mobil, kdyby něco,“ dodal s úsměvem. Tam u řeky jsme si pak dlouho povídali. O škole, o jeho spolubydlícím, který prý chrápe jako medvěd, o dívce, která se mu líbí. Telefon zůstal většinu času v kapse.

Když v neděli večer odjížděl zpátky do Prahy, objal mě pevněji než obvykle. „Díky, mami. Bylo to fajn. Vlastně jsem zapomněl, že i tady se dá něco dělat.“

Dívala jsem se za ním, jak odjíždí, a přemýšlela o tom, jak těžké je dneska konkurovat všem těm vzrušujícím věcem, které mladí lidé mají na dosah ruky – v telefonech, ve městech, všude kolem. Jak náročné je přesvědčit je, že i ticho, příroda a čas s rodinou můžou být zajímavé. Ale taky jsem pochopila, že to neznamená, že bychom to měli vzdát. Stačí být trpěliví a nabídnout jim možnost vidět svět i jinak než přes displej telefonu.

A příště, až přijede Jonáš domů, budu mít připravené nejen jeho oblíbené jídlo, ale i plán. Protože vím, že někde hluboko v něm je pořád ten kluk, který miloval stavět hráze v potoce. Jen potřebuje trochu připomenout, že nejhezčí zážitky nejsou vždycky ty, které se dají vyfotit na Instagram.