Článek
Já jsem přece ta rozumná, ta, co má vše pod kontrolou, ta, která by odhalila lež dřív, než by stihla opustit partnerova ústa. Alespoň jsem si to myslela až do toho úterního večera, který mi ukázal, jak moc jsem se mýlila.
S Martinem jsme spolu byli osm měsíců. Poznali jsme se na svatbě společných přátel, kde jsem byla za družičku a on za mládence. Klasický příběh jak z romantické komedie – chytli jsme se při řeči a už jsme se nepustili. Od té doby jsme spolu trávili téměř každý den. Nešlo to hned, samozřejmě. Oba jsme měli za sebou dlouhodobé vztahy, které neskončily zrovna růžově. Ale postupně jsme si k sobě našli cestu.
Toho úterý jsme byli na večeři v naší oblíbené restauraci. Martin byl celý večer zvláštně nervózní, pořád si pohrával s ubrouskem a těkal očima po místnosti. Myslela jsem, že se mi chystá oznámit něco hrozného – třeba že dostal práci v zahraničí nebo že se stěhuje. Ale pak najednou vzal mou ruku do své a upřeně se mi podíval do očí.
„Chtěl jsem ti to říct už dlouho,“ začal tiše a já jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Miluju tě. Opravdu tě miluju. Nikdy jsem si nemyslel, že po tom všem, čím jsem si prošel, ještě dokážu takhle cítit. Ale ty jsi změnila všechno.“
V tu chvíli se zastavil čas. Byla to slova, na která jsem čekala, aniž bych si to přiznávala. Cítila jsem to samé, ale bála jsem se to vyslovit jako první. Po všech těch zklamáních jsem se naučila držet své city na uzdě. Ale teď, když to řekl on, jako by ze mě spadla těžká deka pochybností.
„Já tebe taky,“ odpověděla jsem a byla to pravda. Milovala jsem ho.
Zbytek večera byl jako sen. Smáli jsme se, plánovali budoucnost, povídali si o všem možném. Když mě pak kolem desáté vysadil před mým bytem, dlouze jsme se líbali a já jsem nemohla uvěřit svému štěstí.
O hodinu později, už v pyžamu, s hrnkem bylinkového čaje, jsem si na pohovce procházela fotky z našeho večera. A jak už to tak bývá v našem digitálním světě, jedno kliknutí vedlo k druhému a já jsem se ocitla na Instagramu. A pak na jeho profilu. A pak mezi jeho sledujícími.
A tam jsem ho uviděla. Profil s fotkou muže, který nápadně připomínal Martina, jen měl jiný účes a brýle. Profil, který mezi svými příspěvky neměl ani jeden, ale sledoval výhradně mladé ženy. A pak jsem si všimla toho jména – „Martin_tajný“. Takže ani to své jméno se neobtěžoval změnit.
Ruce se mi třásly, když jsem klikla na tlačítko pro přímou zprávu. A tam jsem to uviděla. Desítky konverzací s různými ženami, všechny z posledních dnů a týdnů. Žádná z nich nebyla starší než z minulého týdne. Se všemi flirtoval, všem psal, jak jsou krásné, jak by je rád poznal blíž. A to ten samý muž, který mi před hodinou říkal, že mě miluje.
První, co jsem udělala, bylo, že jsem mu zavolala. Nebral to. Samozřejmě. Pak jsem mu napsala zprávu – ne vyčítavou, ne hysterickou, jen prostý text: „Našla jsem tvůj druhý profil. Ten, kde píšeš jiným ženám. Ten, který jsi přede mnou tajil. Nemyslím, že je co vysvětlovat. Už mi nevolej.“
Tu noc jsem nespala. Pořád jsem přemýšlela, kolik z toho, co mi kdy řekl, byla lež. Kolik žen kromě mě slyšelo ta stejná slova o lásce. A hlavně – jak jsem mohla být tak slepá?
Ráno mi přišla zpráva. „To není tak, jak si myslíš. Ten profil mám z doby, než jsem tě poznal. Jen jsem ho zapomněl smazat. Prosím, můžeme si promluvit?“
Dala jsem si tu práci a podívala se na data těch zpráv. Nejnovější byla z včerejšího rána, jen pár hodin před tím, než mi řekl, že mě miluje. To nebyl zapomenutý profil. To byl druhý život.
Je to teď týden, co jsem ho viděla naposledy. Volal mi několikrát denně, psal zprávy, dokonce přišel s kyticí k mým dveřím. Neotevřela jsem. Některé lži jsou příliš velké na to, aby jim člověk mohl jen tak odpustit. A některá slova lásky jsou příliš prázdná na to, aby ještě někdy mohla něco znamenat.
Možná jsem naivní, ale stále věřím, že někde existuje láska, která není jen sbírkou prázdných slov. Láska, kterou dokazují činy, ne krásná vyznání nad sklenkou vína. A tu si zasloužím.
