Článek
A protože máme za rohem supermarket, je vlastně jednodušší tam zajít, než nad tím přemýšlet. Jednoho dne jsem tam ale zažil něco, co mi v hlavě zůstalo doteď. A nejen mně.
Bylo to zrovna v den, kdy jsem šel „jen pro maso“. Měl jsem chuť udělat na pánvi vepřové medailonky, k tomu bramborovou kaši. Věděl jsem přesně, co chci, ale u pultu s masem jsem znejistěl. Vepřová panenka – akce. Cena podezřele nízká. Zkoumám balení, datum čerstvé, všechno vypadá v pořádku. Ale stejně mi to vrtalo hlavou. A tak jsem se úplně obyčejně zeptal.
„Můžu se zeptat, odkud je to maso?“ Prodavačka za pultem byla příjemná paní, asi padesát, taková ta, co už má v ruce grif a nic ji jen tak nerozhodí. Podívala se na mě a skoro se zasmála. „To byste se divil,“ řekla. Myslel jsem, že zůstane u neurčité odpovědi, ale ona pokračovala. „Přijde nám to z centrály, všechno vakuově balené, už naporcované. Občas si říkáme, že bychom to sami ani nepoznali – podle chuti, barvy, ničeho. Ono to ani pořádně nevoní, když to vyndáte z obalu.“
Nečekal jsem to. Zeptal jsem se znova, konkrétně: „A odkud to teda je? Z Česka?“ Pokrčila rameny. „Občas. Ale většinou Polsko, někdy Německo. Podle toho, co zrovna koupí na burze.“ Na burze. Maso. Tahle dvě slova mi dohromady nikdy předtím nesedla. A možná právě proto jsem se začal víc rozhlížet. Dřív jsem si toho nevšímal, ale teď mi došlo, kolik těch plastových balení vlastně leží ve vitrínách. Každý kus identický, bez zápachu, s nálepkou, kde najdete všechno – jen ne jasnou odpověď, odkud to vlastně je.
Vedle mě stála starší paní a očividně nás poslouchala. „To za nás nebývalo,“ povídá. „Řezník to maso znal, věděl, z jaké krávy je, jak dlouho viselo. Dneska? Všechno přepáskovaný, bez chuti.“ Prodavačka jen pokrčila rameny a šla dát další várku balíčků do regálu. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi jezdili k příbuzným na venkov. Když se porazilo prase, bylo to událost. Všechno se zpracovalo – od jitrnic po tlačenku. Maso mělo vůni, mělo barvu, mělo strukturu. A teď? Koupíte flákotu, hodíte ji na pánev a po třech minutách je tvrdá jako podrážka nebo naopak pustí vodu, že ji spíš dusíte než pečete.
Přemýšlím, kde se to zlomilo. Jestli jsme si na tenhle komfort zvykli tak moc, že už nám nevadí, co vlastně jíme. Jestli opravdu stačí, že je to levné, zabalené a v akci. A jestli někdo opravdu věří, že za 89,90 za kilo dostane maso od šťastného prasátka z české farmy.
Nějakou dobu jsem to v sobě dusil, ale pak jsem to té prodavačce při dalším nákupu řekl. Že mě to mrzí, že už tomu nerozumím, že nevím, co kupuju. A ona jen suše odpověděla: „To my taky ne.“ Od té doby chodím pro maso jinam. Ne vždy, ale když vím, že chci něco pořádného, jdu do menšího řeznictví. Ano, stojí to víc. A ano, občas je to složitější. Ale vím, kdo to maso boural, odkud je, a že má nějakou chuť. Že to není bezejmenný balíček z „burzy“.
A tohle celé ve mně vyvolává jednu otázku. Kam jsme se to dostali? Jak jsme jako společnost mohli připustit, že základní potraviny – maso, mléko, vejce – bereme jako anonymní komoditu, kterou někdo prostě „nakoupí“ a „pošle do obchodů“? A že to lidem nevadí?
Jasně, nejsme v devatenáctém století. Ale možná by neuškodilo, kdybychom občas přemýšleli jako tehdy: že jídlo má svůj původ, svou hodnotu a že za každým kusem masa je nejen zvíře, ale i člověk. A že když nám to do obchodu dodá anonymní dodavatel s nejnižší cenou, možná to na tom mase bude sakra znát.
