Článek
Na tu dovolenou se těšili týdny. Malý byl už přes půl roku starý, začínal sedět, smál se na každého, a tak si řekli, že je ideální čas vyrazit k moři. Nic složitého, žádná exotika – Chorvatsko, apartmán kousek od pláže, auto plné věcí a plán, že si konečně po měsících nespánku a starostí aspoň na chvíli odpočinou. Měli to promyšlené do posledního detailu.
„Nebála jsem se jet. Malý byl zdravý, očkovaný, my byli připravení na všechno – od teploměru po sunar. A navíc jsme jeli autem, takže kdyby něco, otočíme to zpátky,“ říká Petra, maminka dnes už ročního Olivera. První dny byly skvělé. Ráno snídaně na balkoně, pak pláž, kde měli stín pod borovicí, oběd v apartmánu, odpolední spánek a večer krátká procházka. Malý byl v pohodě, pořád se chechtal, voda ho fascinovala a každého okouzloval svýma očima a směšnými zvuky, které neustále vydával. Byla to jejich první společná dovolená, která konečně působila jako opravdová změna – ne rutina, ne plínky, ale rodina na výletě.
A pak přišla noc, která všechno změnila. Měl horké čelo. „V noci jsem se najednou probudila a cítila, že se mi přitiskl na ruku a je celý horký. Teploměr ukázal přes 39,5. V tu chvíli jsem začala panikařit,“ vzpomíná Petra. Zkoušeli s partnerem všechno: srazit horečku studeným obkladem, dali sirup, větrali místnost. Ale teplota neklesala. A do toho se objevilo zvracení. Poprvé, pak podruhé. A najednou to šlo ráz na ráz.
Volali na pohotovost, jenže anglicky mluvila jen jedna osoba na směně a řekla jim, že musí do nejbližší nemocnice – ta byla třicet kilometrů daleko. Byla tma, jeli po klikaté silnici, dítě jim plakalo v náručí a oni netušili, co se děje. „Cítila jsem se strašně bezmocně. Doma bych hned věděla, kam jet. Ale tam jsme bloudili, nevěděli, co děláme, a malý pořád kňoural, byl malátný. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře.“
Zůstali tam tři dny. V nemocnici se jich na příjmu hned ujali. Oliver měl podle lékařů akutní virovou infekci, která způsobila silnou dehydrataci. Dostával infuze a zůstal pod dohledem. Petra s ním byla celý čas na pokoji, spala na skládacím křesle a chodila si pro jídlo do automatu na kávu.
„Nebyla jsem schopná jíst. Jen jsem u něj seděla, držela ho za ruku a každých pět minut kontrolovala, jestli dýchá,“ popisuje. „Naštěstí se mu během dne a půl udělalo výrazně líp, ale doktoři nás nechtěli pustit hned. Chtěli mít jistotu. A já byla vlastně ráda.“ Zbytek dovolené zůstal nevyužitý. Do apartmánu se vrátili jen pro věci a rovnou se otočili zpátky do Česka. Malý už byl sice bez teplot, ale Petra se nemohla zbavit strachu. Od té doby si říká, že už nikdy nikam nepojede bez kompletní lékárničky a bez toho, aby si dopředu zjistila, kde je nejbližší nemocnice, kdo tam mluví anglicky, a jak to celé funguje.
Chybu neudělali, jen nevěděli. Dnes říká, že by udělala totéž znovu – ale připravenější. „Měla jsem pocit, že jsem jako máma selhala. Ale doktor mi pak řekl, že jsme reagovali včas, že jsme chybu neudělali. Jen jsme prostě nevěděli. A já si uvědomila, kolik rodičů to má stejně.“ Přes to všechno říká, že nelituje. Možná to nebyla ideální dovolená, možná si ji ani moc neužili. Ale byla to zkušenost, která je všechny stmelila. A když se dnes malý Oliver koupe ve vaně a stříká vodu na všechny strany, Petra se usměje a řekne si, že to celé nakonec mělo smysl.
Zdroje: autorský text
