Článek
Někdy si říkám, že jsem to měla poznat dřív. Ty první náznaky, kdy zapomínala slova, kdy se ztrácela ve vlastním domě. Ale člověk nechce vidět, když se jeho svět začíná hroutit. A tak jsem předstírala, že je všechno v pořádku.
„Mami, kde máš klíče?“ ptala se pořád dokola.
Třikrát za hodinu, pětkrát za odpoledne. Nejdřív jsem ji opravovala. „Já jsem tvoje dcera, ne matka.“ Ale pak jsem to vzdala. Bylo jednodušší být tou maminkou, kterou ve mně viděla.
„Je to Alzheimerova choroba,“ oznámil doktor po sérii vyšetření. Nikdy nezapomenu ten pocit prázdnoty, když ta slova vyslovil. „V poměrně pokročilém stádiu. Měli jste přijít dřív.“
Měli jsme přijít dřív. Jako by to něco změnilo. Jako by existoval lék, který by jí vrátil vzpomínky, které se rozpouštěly jako kostky cukru v horkém čaji.
Udělali jsme, co se dalo. Pečovatelka na dopoledne, já po práci, o víkendech se střídali brácha se švagrovou. Ale onemocnění postupovalo rychleji, než jsme čekali.
Jednoho dne si přestala pamatovat, jak se používá toaleta.
O téhle části stárnutí se nemluví. O tom, že najednou přebalujete vlastní matku, vlastního otce, jako by byli malé děti. O tom, jak je to pro vás oba ponižující. Ona se stydí, vy se stydíte, a přesto to musíte udělat znovu a znovu.
„To zvládneme,“ říkala jsem si každé ráno. Ale některé dny byly těžší než jiné.
Jako ten, kdy mě kousla, když jsem ji chtěla umýt. Nebo když na mě v obchodě začala křičet, že jsem jí ukradla kabelku. Lidé se dívali s odporem – na ni, na mě, na celou situaci. A já jsem chtěla křičet: „To není ona! To není moje máma! Moje máma by tohle nikdy neudělala!“
Ale byla to ona. Nebo spíš to, co z ní nemoc nechala.
Nejhorší byly noci. Bloudila po domě, hledala svou matku, svého otce, někdy i manžela, který zemřel před patnácti lety.
„Kde je Václav? Řekněte mi, kde je můj Václav?“
Jak vysvětlíte milované osobě, že její manžel je mrtvý? A když to vysvětlíte, jak to uděláte znovu za hodinu, když se zeptá znovu?
Po půl roce nepřetržité péče jsem se zhroutila. Fyzicky i psychicky. A přišlo rozhodnutí, které mě dodnes budí ze spánku.
Našli jsme jí místo v zařízení specializovaném na demence. „Je to to nejlepší, co pro ni můžete udělat,“ ujišťovali nás. Možná měli pravdu, ale připadalo mi to jako zrada všeho, co nás kdy učila.
Odvezli jsme ji tam v sobotu. Plakala, prosila, aby mohla domů. Slíbila jsem, že ji budu navštěvovat každý den. A ten slib jsem dodržela.
První měsíc mě poznávala. Občas. Tu a tam se objevil záblesk v jejích očích. „Terezko,“ řekla jednou a v tu chvíli jsem věděla, že vidí mě, ne svou matku. Byly to drahocenné okamžiky.
Pak přišel den, kdy jsem přišla a ona se na mě podívala jako na cizí člověka. „Dobrý den,“ řekla zdvořile. „Hledáte někoho?“
Sestřička mě vzala stranou. „To se stává,“ vysvětlovala jemně. „Možná vás zítra pozná.“
Ale nepoznala. Ani zítra, ani pozítří, ani žádný další den. Stala jsem se pro ni neznámou návštěvou, která přichází s květinami a odchází se slzami.
Přesto jsem chodila dál. Vyprávěla jsem jí o svém dni, o jejích vnoučatech, o zahradě, kterou tolik milovala. Držela jsem ji za ruku, když upadala do spánku. A každý den jsem doufala, že se na mě podívá a řekne „Terezko“.
Nikdy to už neřekla.
Když odešla, bylo to tiché. Pokojné. Jako by si prostě vzpomněla, že má někde jinde důležitou schůzku, a musela odejít. Seděla jsem u jejího lůžka, držela její studenou ruku a přemýšlela o všech těch letech, o všem, co mě naučila.
A o tom, co jsem se naučila já, když jsem se o ni starala. O trpělivosti. O lásce, která přetrvává, i když vás ten druhý nepoznává. O tom, že někdy je nejodvážnější čin pustit někoho jít.
Alzheimer ti vezme tvé milované dvakrát – nejprve jejich mysl, pak jejich tělo.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
