Článek
Nemám srdce jí říct, že úplně stejnou větu jsem od ní slyšela i před dvěma týdny, když jsem seděla u nich v obýváku a pila kafe ze stejného hrnku jako vždycky. Trochu mě mrzí, že můj pravidelný převod na účet, který jim posílám každý měsíc, aby pokryl inkaso a další výdaje, nikdy nedostane stejnou pozornost jako fyzická návštěva.
„Ty víš, že jsme staří,“ řekla mi máma tím svým vyčítavým tónem, který už tak dobře znám. „Táta už skoro nevychází ven a já jsem ráda, když dojdu do Lidlu a zpátky.“
Jasně že to vím. Proto jim taky platím účty, nakupuji online potraviny a zařizuji všechny ty věci na dálku. Jenže to nikdy není dost. Nikdy.
„Mami, vždyť víš, že mám teď v práci šílené období. Dvanáctky prakticky každý den a o víkendech beru služby navíc,“ snažím se vysvětlovat. Není to výmluva, je to realita. Mám hypotéku, která se sama nesplatí, a ještě ty jejich účty k tomu.
„No jo, ta tvoje práce,“ povzdechla si máma tím způsobem, který jasně naznačoval, že si myslí, že si vymýšlím. „Pamatuješ na Jiřinu z vedlejšího vchodu? Její dcera za ní jezdí každý týden. A to bydlí v Brně.“ Takže jsme zase u toho srovnávání. Jiřinina dcera asi nemá dvě děti, manžela na rodičovské a práci, která ji vysává veškerou energii. Nebo možná má, ale její rodiče nemají tak vysoké nároky. To se těžko posuzuje, když slyším jenom jednu stranu příběhu.
„A kdy teda přijedeš?“ vrátila se máma k původní otázce, jako by moje vysvětlování vůbec neslyšela. „Zkusím to příští víkend,“ odpověděla jsem automaticky, i když jsem si v duchu říkala, že to zase bude znamenat odsunout všechny věci, které potřebuju zařídit doma.
Po telefonátu jsem si sedla na gauč a zírala do prázdna. Mohla bych jim vysvětlovat donekonečna, že to, že jim nevisím na krku každý víkend, neznamená, že je nemám ráda nebo že na ně nemyslím. Že když jim posílám peníze, není to náhražka za lásku, ale projev té lásky. Jenže oni to tak nevidí. Pro ně je důkazem lásky jenom fyzická přítomnost, sedět u jednoho stolu, poslouchat tátu, jak po sté vypráví stejné historky, a mámu, jak si stěžuje na sousedy.
Moje kamarádka Lenka má podobný problém. Její maminka je sice soběstačná, ale vyžaduje pozornost prakticky nepřetržitě. „Já bych jí klidně platila nějakou paní na úklid nebo na nákupy,“ říkala mi nedávno u vína, „ale ona nechce nikoho cizího v bytě. Chce mě. A když nepřijedu, je ublížená a pak mi volá sousedka, jak se máma trápí.“ Je to paradoxní. Když jsem byla malá, máma mě pořád nabádala, ať se osamostatním, odstěhuju, poznám svět. „Žij svůj život,“ říkávala. „My s tátou to zvládneme.“ A teď, když jsem si skutečně vybudovala svůj život, je to najednou špatně. Najednou bych měla všechno zahodit a být tam pro ně kdykoliv si vzpomenou.
Dost dobře chápu, že stárnout není žádný med. Že se cítí opuštění, že jim ubývají síly a přibývají nemoci. Že i oni potřebují pozornost a péči. Ale nemůžu se rozkrájet. Cítím se jako v začarovaném kruhu výčitek a nedostatečnosti. Onehdy mi táta řekl něco, co mě docela zasáhlo: „Víš, když jsi byla malá, nemohli jsme si s maminkou dovolit jet na dovolenou nebo do divadla. Všechno jsme investovali do tebe.“ Jasně. A teď je řada na mně, abych jim to vrátila. Jenže jsem v situaci, kdy musím živit vlastní rodinu a zároveň podporovat rodiče. A pořád to není dost.
Přemýšlím, jestli i já budu jednou takhle vyčítat svým dětem, že se málo ukazují, že mě zanedbávají, že jim dávám přednost práci před rodinou. Doufám, že ne. Doufám, že si dokážu vážit toho, co pro mě dělají, i když to není přesně to, co bych si představovala.
Zatím mi ale nezbývá nic jiného než každý měsíc posílat peníze na účet, snažit se jezdit na návštěvy tak často, jak to jde, a učit se ignorovat ty povzdechy a narážky, které vždycky přijdou. Protože jinak bych se z toho asi zbláznila. „Tak příští víkend,“ řekla jsem si nahlas a otevřela kalendář, abych si to tam zapsala. A pak jsem si všimla, že příští víkend mám službu. Takže zase uslyším, jak jsem děsná dcera, která dává přednost práci před rodiči. Koloběh života pokračuje.
