Článek
Místo nějaké podřadné práce se věnuji influencerství na Instagramu. Jasně, zatím to moc nevynáší, ale buduju si značku, personal branding. To, že to rodiče nechápou, je jejich problém. Oni žijí ve své zastaralé představě, že člověk musí chodit do práce od-do. Minulý týden mi máma předložila rozpis nákladů. Prý spotřebuju hodně elektřiny, když jsem celý den na počítači a fotím si obsah pro sociální sítě.
K tomu jídlo, voda, teplo. Chtějí po mně pět tisíc měsíčně! To je přece absurdní. Vždyť jsem jejich dcera, ne nájemník. Nechápu, proč bych měla platit za to, že žiju. Oni se rozhodli mě přivést na svět, nikdo se mě neptal, jestli chci existovat. Tak ať nesou zodpovědnost až do konce. Je to jejich povinnost se o mě postarat, dokud nebudu připravená se postavit na vlastní nohy.
A kdy to bude? Až budu mít dostatečný počet followerů, až se rozjede můj byznys na sociálních sítích. Do té doby potřebuju jejich podporu. Ne jejich věčné připomínky o skutečné práci a příspěvku na domácnost. Kamarádka říká, že jsem nevděčná. Že v mém věku už většina lidí pracuje nebo aspoň na brigádách. Ale já mám jiné priority. Buduju si kariéru influencerky, to je práce na plný úvazek. Fotím, edituju, komunikuju s potenciálními partnery.
Že to zatím nevydělává? To přijde časem. Rodiče mi vyhrožují, že jestli nezačnu přispívat, budu si muset najít vlastní bydlení. To je vydírání! Kde bych asi tak bydlela? Nájem je drahý a já potřebuju investovat do svého obsahu - lepší telefon, oblečení na focení, kosmetika. To všechno stojí peníze. Dám je k soudu, protože oni mě živit musí a prostě budou.
Nejhorší jsou ty jejich poznámky o skutečném životě. Prý až vypadnu ze své sociální bubliny, bude pozdě. Ale oni nechápou dnešní dobu. Influenceři vydělávají miliony, jsou svobodní, cestují po světě. To je moje budoucnost, ne nějaká otrocká práce v kanceláři jako oni. Včera mi táta řekl, že v mém věku už vydělával a přispíval svým rodičům. To bylo před třiceti lety! Dnes je jiná doba. Mladí lidé potřebují čas najít své místo, rozvinout svůj potenciál. A rodiče by měli být ti, kdo nám to umožní.
Někdo řekne - ale oni tě živili osmnáct let, dali ti vzdělání, střechu nad hlavou. No a co? To je přece jejich povinnost. Oni se rozhodli mít dítě, tak ať nesou následky. Já jsem si je nevybrala, oni si vybrali mě. Proto píšu tento článek. Aby rodiče pochopili, že jejich děti mají právo na podporu i v dospělosti. Že nemůžou očekávat, že v dvaadvaceti budeme mít všechno vyřešené. A hlavně - že když se rozhodli mít děti, je to závazek na celý život, ne jen do osmnácti.
Zdroje: zpracováno na základě skutečného příběhu
