Článek
Lidé o mateřství mluví jako o něčem přirozeném. „Až ji poprvé vezmeš do náruče, pochopíš, co je pravá láska,“ říkali mi. „Bude to ta nejsilnější vazba, jakou kdy zažiješ.“
Čekala jsem na ten okamžik. A čekala. A nic. Místo mateřské lásky se dostavila jen obrovská panika.
Nechtěla jsem být matkou, ale nebyla jsem schopná to říct nahlas
Těhotenství mě překvapilo. Nebyla jsem připravená, neměla jsem zázemí, neměla jsem pocit, že bych vůbec byla schopná být matkou. Ale všichni mi říkali, že to zvládnu. Že se to samo změní. Tak jsem se rozhodla věřit jim.
Těhotenství bylo těžké. Ne fyzicky – zdravotně bylo všechno v pořádku – ale psychicky jsem měla pocit, že se propadám do černé díry. Cítila jsem se jako herečka, která musí předstírat, jak je nadšená, jak se těší, jak už si představuje společné chvíle se svým dítětem.
Jenže já si je nepředstavovala. Nedokázala jsem si vybavit sebe jako matku. Ale myslela jsem si, že se to všechno změní, jakmile ji poprvé uvidím. Jenže nezměnilo.
Porod a prázdnota, kterou nikdo nečekal
Když jsem rodila, byla jsem na pokraji sil. A pak tam najednou byla. Moje dcera. Očekávaný zázrak.
Přiložili mi ji na hruď, jak se to dělá, aby se hned vytvořilo pouto mezi matkou a dítětem. Čekala jsem, že to přijde. Že mě zaplaví láska, že všechno konečně začne dávat smysl.
Ale jediné, co jsem cítila, bylo šílené vyčerpání a touha, aby se tohle všechno skončilo.
Podívala jsem se na ni, ale nebylo to jako ve filmech. Nebylo to jako u jiných matek.
Byla jsem vyděšená. A hlavně… necítila jsem vůbec nic.
Dny, kdy jsem čekala na změnu. A ona nepřišla
Po návratu z porodnice se rozjel kolotoč. Pláč, kojení, přebalování, nevyspání.
Čekala jsem, že si na to zvyknu. Že se ve mně něco pohne.
Ale každý den byl horší než ten předchozí. Nemohla jsem spát. Ne proto, že by mě budila ona – ale protože jsem ležela v posteli a dívala se do stropu. Přepadla mě myšlenka, kterou jsem se bála vyslovit nahlas: Možná jsem nikdy matkou být nechtěla.
Mluvila jsem o tom s pár lidmi. Říkali mi, že je to normální. Že jsem jen unavená.
„Každá matka si projde krizí. Prostě to musíš vydržet,“ řekla mi moje kamarádka, která už dvě děti měla. Ale já jsem to vydržet nechtěla.
Představovala jsem si budoucnost – dny, měsíce, roky. Všichni kolem mě tvrdili, že se to spraví. Ale co když ne? Co když jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem přivedla na svět dítě, které nikdy nebude mít matku, jakou si zaslouží? A tak jsem se rozhodla.
Dala jsem ji pryč. A lidé mě za to nenávidí
Nebyla to rozhodnutí ze dne na den. Byly to týdny přemýšlení, převalování v posteli, tiché pláče do polštáře.
Ale nakonec jsem pochopila, že pokud ji mám nechat vyrůstat v domově plném neštěstí a pocitu, že je nechci, bude to mnohem horší než to, že ji svěřím někomu jinému. A tak jsem se dohodla s jejím otcem. Miloval ji. Chtěl ji. A tak jsem mu ji dala do péče.
Moje rodina mě kvůli tomu odsoudila. „Jak jsi to mohla udělat?“ křičela na mě matka.
„Jsi zrůda,“ řekl mi můj bratr. Bylo mi jasné, že to tak budou vnímat. Jenže já jsem věděla, že tohle je to nejlepší, co jsem mohla pro ni udělat.
Litovala jsem? Ne. Nikdy.
Dny plynuly a já začala žít nový život. Bez dítěte. Bez mateřských povinností.
Ne, nebylo to snadné. Nebyl den, kdy bych si na ni nevzpomněla. Ale pokaždé, když jsem si ji představila, viděla jsem ji šťastnou. Věděla jsem, že u svého otce dostane všechno, co bych jí já nikdy nedokázala dát.
Dodnes mě někteří odsuzují. Ale já vím, že kdybych ji nechala u sebe, nikdy bych ji nemilovala tak, jak si zaslouží. Mateřství není pro každého. A já měla odvahu si to přiznat. Nejsem hrdinka. Ale nejsem ani zrůda. Jsem jen někdo, kdo chtěl dát své dceři život, který bude stát za to.
A toho by se mnou nikdy neměla.
