Článek
Bylo to loni v létě. S manželem a dětmi jsme si vybrali pětihvězdičkový resort v Antalyi. Těšili jsme se na týden odpočinku, na moře, na dobré jídlo, na klid. A zpočátku to tak i vypadalo. Resort byl krásný, počasí ideální, moře teplé. Ale pak jsme si začali všímat, že kolem nás je spousta lidí, kteří mluví rusky. Hodně lidí. Vlastně většina hostů.
Sama o sobě to nebyla špatná věc. Koneckonců, každý má právo jet na dovolenou, kam chce. Jenže pak začaly ty situace, které mě donutily změnit názor.
První den u snídaně. Stojíme ve frontě na omeletu, před námi starší pár. Najednou se mezi nás vecpe žena, bez jediného slova, bez omluvy, jako bychom byli vzduch. Když jsem jí česky řekla, že tu stojíme my, podívala se na mě pohledem, který říkal „A co jako?“ a dál čekala na svou omeletu. Její manžel, stojící opodál, se jen ušklíbl.
Druhý den u bazénu. Všechna lehátka obsazená ručníky, i když u bazénu skoro nikdo není. Klasika, kterou známe všichni. Jenže když jsem se zeptala plavčíka, jestli by nám nemohl najít nějaká volná lehátka, pokrčil rameny a řekl: „Rusové. Vstanou v šest ráno, zaberou všechna lehátka a pak se objeví až v jedenáct.“
Třetí den na pláži. Skupina hlučných mladých Rusů, kteří pouštěli hudbu z reproduktoru tak nahlas, že nebylo slyšet vlastního slova. Když je několik hostů požádalo, aby hudbu ztišili, jen se smáli a pustili ji ještě hlasitěji.
A tak to šlo dál. Fronty, kde se předbíhali. Bufet, kde brali jídlo, jako by byl poslední den na zemi. Bar, kde křičeli na barmany a dožadovali se okamžité obsluhy. Výtah, kde se cpali dovnitř, i když už byl plný. A všude ten povýšený pohled, to chování, jako by jim patřil celý resort, celá pláž, celý svět.
Samozřejmě, nebyli takoví všichni. Potkali jsme i slušné ruské rodiny, které se chovaly naprosto normálně. Ale bohužel, byli v menšině. Nebo možná byli jen méně vidět, méně slyšet.
Když jsem se o tom bavila s delegátkou naší cestovní kanceláře, jen pokrčila rameny. „To je teď všude stejné,“ řekla mi. „Turecko je jedna z mála zemí, která stále přijímá ruské turisty bez omezení. Takže sem jezdí ve velkém. A bohužel, ti nejhlasitější a nejméně ohleduplní jsou nejvíc vidět.“
A není to jen Turecko. Podle toho, co jsem četla a slyšela od známých, je to podobné i v Thajsku, na Kypru, v Gruzii – všude tam, kde Rusové mohou stále cestovat bez větších omezení. Všude tam, kde jejich peníze převáží nad politickými sankcemi a morálními ohledy.
Nejde ani tak o to, že by jich bylo hodně. Jde o to, jak se chovají. Ta arogance, ta nadřazenost, to přesvědčení, že pravidla jsou pro ostatní, ne pro ně. To je to, co vadí místním obyvatelům i ostatním turistům.
V Thajsku způsobují dopravní nehody a nerespektují místní policii. Na Bali pracují bez povolení a chlubí se tím na sociálních sítích. V evropských letoviscích ničí ukrajinské pomníky a dávají okázale najevo, kdo jsou.
Samozřejmě, opět – nejsou takoví všichni. Jsou mezi nimi i slušní lidé, kteří se stydí za chování svých krajanů. Lidé, kteří opustili Rusko právě proto, že nesouhlasí s tím, co se tam děje. Lidé, kteří chtějí jen normálně žít, normálně cestovat, normálně si užít dovolenou.
Ale bohužel, jak to tak bývá, nejvíc jsou vidět a slyšet ti nejhorší. Ti, kteří křičí, předbíhají, porušují pravidla. Ti, kvůli kterým pak ostatní generalizují a říkají „Rusové jsou hrozní“.
Co s tím? Těžko říct. Některé země už přistoupily k omezení víz pro ruské turisty. Jiné zvažují přísnější kontroly a postihy za porušování pravidel. Ale dokud budou existovat destinace, které ruské turisty vítají s otevřenou náručí kvůli jejich penězům, bude tento problém přetrvávat.
A my, ostatní turisté? Můžeme jen doufat, že si vybereme destinaci, kde jich bude méně. Nebo se smířit s tím, že dovolená možná nebude tak klidná a pohodová, jak jsme si představovali. Nebo – a to je možná to nejlepší řešení – se snažit nesoudit všechny podle těch nejhorších a dát šanci i těm slušným, tichým, ohleduplným.
Protože na konci dne nejde o to, jaký máte pas nebo jakým jazykem mluvíte. Jde o to, jak se chováte k ostatním lidem, k místním zvykům, k prostředí kolem vás. A v tom by měla platit stejná pravidla pro všechny, bez ohledu na národnost.
Takže až příště pojedete na dovolenou a uvidíte skupinu hlučných Rusů, zkuste si vzpomenout, že ne všichni jsou stejní. A že možná, jen možná, si i oni zaslouží šanci ukázat, že umí být slušní, ohleduplní a příjemní spolucestující.
Ale možná si taky raději vyberte jinou destinaci. Jen pro jistotu.
