Článek
Každý den poslouchám, jak je všechno drahé a jak důchodci sotva vyjdou. Přitom když se podívám kolem sebe, vidím plné kavárny seniorů, kteří si v deset dopoledne dávají kafíčko a zákusek. Já si můžu tak maximálně uvařit kafe do termosky, protože na posezení v kavárně z mého platu prostě není. A ty jejich věčné nářky na energie! Jasně, jsou drahé. Ale my mladí je platíme taky, a k tomu ještě nájem, který je často vyšší než celý jejich důchod. Oni už mají většinou vlastní bydlení, které získali za socializmu za pakatel. My? My se můžeme tak akorát ucvičit na hypotéku, pokud na ni vůbec dosáhneme.
Nedávno jsem seděla v tramvaji a poslouchala, jak si dvě důchodkyně stěžují na ceny v obchodech. Přitom obě měly značkové kabelky a byly čerstvě od kadeřnice. Já si můžu dovolit stříhat vlasy jednou za půl roku, a to ještě u učňů. A moje kabelka? Tu mám z druhé ruky, protože na novou prostě nemám. Pracuju na soudu, mám vysokou školu, ovládám tři jazyky. A co z toho mám? Šestnáct tisíc hrubého a věčné připomínky, jak jsem mladá a že si nemám stěžovat. Prý mám před sebou celý život. No super! Celý život na to, abych si našetřila na vlastní bydlení, které oni dostali prakticky zadarmo.
A co teprve ty jejich slevy! Důchodci mají slevy na všechno - na dopravu, na kulturu, na léky. My? My platíme plnou cenu, i když vyděláváme míň než oni. Když jedu vlakem, platím plné jízdné, zatímco vedle mě sedí důchodce, který jede za čtvrtinu ceny na výlet. A to má vyšší příjem než já! Nejhorší jsou ty řeči o tom, jak celý život pracovali. A my jako nepracujeme? Já trávím v práci minimálně osm hodin denně, zapisuju soudní jednání, nesu odpovědnost za přesnost protokolů. A za to beru míň než důchodce, který už nemusí dělat vůbec nic.
A ty jejich výmluvy! „My jsme si taky začínali od nuly.“ Jo, jenže v době, kdy byt stál tři roční platy, ne třicet jako dnes. V době, kdy bylo normální mít ve třiceti vlastní bydlení, auto a děti. Dneska? Ve třiceti jsem ráda, že mám na nájem a jídlo. Každý měsíc mi strhávají sociální pojištění. Prý na důchod, který možná nikdy neuvidím. Mezitím současní důchodci dostávají valorizace a mimořádné příspěvky, zatímco můj plat stojí na místě. A když požádám o přidání? „Není v rozpočtu,“ řeknou mi.
Jasně, že jsou i důchodci, kteří mají málo. Ale proč se nikdo neptá, jak přežívají mladí lidé s vysokou školou za minimální mzdu? Proč nikoho nezajímá, že kvalifikovaní lidé na úřadech berou míň než pokladní v supermarketu? Je mi jasné, že tento názor nebude populární. Ale někdo to říct musel. Protože zatímco všichni řeší důstojné stáří, na důstojné mládí se zapomíná. A my, co děláme kvalifikovanou práci za směšné peníze, můžeme jen tiše závidět důchodcům jejich nedůstojné penze. Až příště uslyším stížnosti na nízké důchody, asi se půjdu projít. Nemůžu si sice dovolit kavárnu jako důchodci, ale aspoň ta procházka je zadarmo. Zatím.
Zdroje: autorský text
