Článek
Bylo to v pátek odpoledne, tramvaj nacpaná k prasknutí. Když jsem konečně ulovila místo k sezení, cítila jsem, jak mi nohy děkují. Jenže na další zastávce nastoupila starší paní. Rozhlédla se po vagónu, zamířila rovnou ke mně a bez jediného slova zůstala stát přímo přede mnou. Bylo jasné, co očekává. Jenže já jsem po dvanácti hodinách na nohou prostě nemohla vstát. Doslova.
„To je dneska mládež,“ začala hlasitě komentovat a obracet se na ostatní cestující. „Za našich časů bychom si nikdy nedovolili sedět, když stojí starší člověk!“
Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Část cestujících se na mě dívala s odsouzením, jiní předstírali, že nic nevidí a neslyší. Nikdo se mě nezastal, nikdo neřekl: „Paní, sedadlo není označené jako vyhrazené pro seniory, tahle slečna má stejné právo sedět jako vy.“
Ale má opravdu? To je otázka, která mě od té doby nenechává spát. Mají senioři automaticky nárok na jakékoli sedadlo v MHD? Nebo jen na ta označená? Podle přepravních podmínek Dopravního podniku mají cestující s omezenou schopností pohybu a orientace (včetně seniorů) právo na místo k sezení na sedadlech pro ně vyhrazených a označených. Dopravce musí v každém vozidle vyhradit a označit nejméně šest takových míst.
Pokud není u těchto osob jejich právo na místo zřetelně patrné, musí svůj nárok prokázat příslušným průkazem. A jiný cestující, který takové místo obsadil, ho musí na požádání uvolnit. Ale co ostatní místa? Ta neoznačená? Tam žádnou povinnost uvolnit místo seniorům nemáme. Samozřejmě, že je to slušnost a ohleduplnost, ale ne povinnost.
Jenže problém je, že naše společnost je v tomhle rozdělená. Starší generace vyrostla s tím, že mladší automaticky uvolňují místo starším. Pro ně je to otázka základní slušnosti a úcty ke stáří. Mladší generace to ale často vidí jinak - proč by měl mít někdo automaticky nárok na místo jen kvůli věku? Co když je mladý člověk nemocný, unavený nebo má nějaký neviditelný zdravotní problém?
„Za narvané autobusy a tramvaje nemohou cestující žádného věku, ale spíše nedostatečně koncipovaná veřejná doprava,“ píše se v jednom článku o ageismu, tedy diskriminaci na základě věku. A má pravdu. Místo abychom se hádali o to, kdo má větší právo sedět, měli bychom požadovat více spojů a lepší veřejnou dopravu.
Zajímavé je, že ageismus funguje oběma směry. Senioři jsou často vnímáni jako „ti, co jezdí ve špičce, i když nemají co na práci“ nebo „ti, co sprintují na volná místa“. Mladí zase jako „ti bezohlední, co nemají úctu ke stáří“. Obojí jsou předsudky, které nám brání vidět člověka jako jednotlivce s jeho konkrétními potřebami.
Když jsem o tom mluvila se svou babičkou, překvapila mě. „Víš, já taky nechci, aby mi někdo uvolňoval místo jen proto, že mám šedivé vlasy,“ řekla mi. „Jsem ještě docela fit a někdy vidím, že ti mladí jsou mnohem unavenější než já. Ale když mě bolí koleno, tak jsem ráda, když si můžu sednout.“
A v tom je asi jádro problému. Nemůžeme soudit podle vzhledu. Někdo může vypadat mladě a zdravě, a přitom být po chemoterapii. Jiný může mít šedivé vlasy, ale být ve skvělé kondici. Proto je důležité být všímavý a ohleduplný - ne automaticky předpokládat, že někdo potřebuje nebo nepotřebuje pomoc jen na základě věku.
Co tedy dělat, když nastane podobná situace jako ta moje? Možná stačí obyčejná komunikace. „Promiňte, ale dnes opravdu nemůžu stát, jsem po dlouhé směně a bolí mě nohy. Nevidím tu ale nikoho, kdo by seděl na označeném místě pro seniory, možná byste mohla požádat tam?“ Nebo naopak: „Vidím, že jste unavená, nechcete si sednout?“
Mimochodem, víte, že senioři od 65 let cestují po Praze bezplatně (kromě vlaků), pokud prokáží svůj věk? A ti mezi 60 a 65 lety mají nárok na zvýhodněné jízdné? To je přece také forma podpory, kterou jim společnost poskytuje.
Takže až příště pojedete MHD, zkuste se na celou věc podívat s nadhledem. Místo automatických předpokladů buďte všímaví k potřebám ostatních. A pamatujte, že slušnost a ohleduplnost by měly jít oběma směry - od mladších ke starším i naopak.
A co vy? Máte s tímhle tématem nějaké zkušenosti? Stalo se vám, že vás někdo nutil vstát, i když jste byli unavení? Nebo naopak, setkali jste se s ohleduplností tam, kde jste ji nečekali? Budu ráda za vaše komentáře!
