Článek
Nic víc, jen máslo na ranní chleby, protože jsem večer zjistila, že to v lednici už není použitelné.
Byla středa, něco po páté odpoledne. Obchod byl plný lidí, kteří jako já mířili z práce a potřebovali ještě rychle něco nakoupit. Procházela jsem mezi regály, hlavou mi běžely myšlenky na večeři a seznam věcí, které je třeba zařídit, než půjdou děti spát. Zatáčela jsem do uličky s mléčnými výrobky, když jsem zaslechla známý smích. Instinktivně jsem zpomalila. Takový ten smích, který člověk pozná, i když ho neslyšel roky. Patřil Elišce, se kterou jsem kdysi chodila do stejné třídy. A pak jsem uslyšela i druhý hlas – Lenka, naše sousedka z ulice.
Stály u sýrů, zrovna za rohem, takže mě neviděly. Já je taky ne, ale slyšela jsem každé slovo. A bylo to jako rána pěstí do žaludku.
„Vidělas ten její příspěvek včera na Facebooku? To jako vážně? Tváří se, že má dokonalý život, ale já vím od Petry, že se s manželem hádají každou chvíli,“ říkala Eliška hlasem, který zněl až nepřirozeně pobaveně.
„Jo, to je celá Jana. Vždycky si na něco hrála. A ten její kluk, ten starší, ten prý ve škole šikanuje ostatní děti. Říkala mi to učitelka ze školky, kam chodí moje Amálka,“ přidala se Lenka.
„Jasně, a přitom se pořád tváří jako matka roku. A vidělas, jak vypadá? Od té doby, co porodila to druhé, se úplně přestala hlídat. Já ji minulý týden potkala v teplákách, nemytá, žádný make-up. Úplná troska.“
Stála jsem za regálem jako přimrazená. Ruce se mi třásly a cítila jsem, jak mi červeň stoupá do tváří. Mohla jsem odbočit jinam, předstírat, že nic neslyším. Nebo počkat, až odejdou. Místo toho jsem udělala krok vpřed a stanula přímo před nimi.
„Ahoj, holky. Ráda vás vidím,“ řekla jsem s úsměvem, který mě stál všechny síly, co jsem v sobě ještě našla.
Vidět jejich tváře v ten moment byl zvláštní zážitek. Lenka zbledla a Eliška na mě jen zírala s pusou dokořán. Bylo to jako scéna z nějakého trapného filmu. Jedna z těch, na které se díváte s rukama před očima, protože se stydíte za postavy.
„Jano! My… my jsme zrovna…“ začala koktat Lenka.
„Mluvily jste o mně. Já vím. Slyšela jsem vás,“ odpověděla jsem klidně. A pak jsem dodala: „Jen pro upřesnění – s manželem se samozřejmě občas pohádáme, jako každý pár. Můj syn nikoho nešikanuje, právě naopak, minulý měsíc dostal pochvalu za to, že se zastal spolužáka. A ano, občas vyrazím do obchodu v teplácích bez make-upu, protože mám dvě děti, práci a prostě nemám čas na dokonalost.“
Stály tam, jako by jim někdo vypnul program. Nevěděly, co říct. A já taky ne. Vzala jsem si máslo z regálu a otočila se k odchodu. Ale pak jsem se ještě zastavila.
„A ještě něco. Není to tak dávno, co jsme všechny tři seděly u jednoho stolu a smály se. Pamatujete? Tehdy by mě nikdy nenapadlo, že jednou budu stát mezi regály a poslouchat, jak mě pomlouváte.“
Odešla jsem, než stihly odpovědět. Zaplatila jsem u pokladny, kde mi prodavačka musela dvakrát připomenout, že mám zadat PIN. Byla jsem duchem nepřítomná. V autě jsem pak seděla dobrých deset minut, než jsem byla schopná nastartovat a odjet.
Ten večer jsem o tom přemýšlela. O tom, jak lehce odsuzujeme životy druhých, aniž bychom znali jejich příběh. O tom, jak se někdy tváříme jako přátelé, a přitom si za zády říkáme ty nejhorší věci. A o tom, jak těžké je žít v malém městě, kde všichni znají všechny, nebo si alespoň myslí, že znají.
A taky o tom, jak nás občas překvapí vlastní reakce. Ještě před rokem bych asi utekla a pak doma brečela. Ale teď? Teď jsem tam stála a bránila sebe i svou rodinu. Možná to bylo tím, že jsem po druhém porodu opravdu změnila přístup. Přestala jsem tolik řešit, co si o mně kdo myslí. Nebo tím, že s věkem přichází jakási svoboda – už se nemusím všem líbit. Stačí, když se líbím sama sobě.
Od té doby jsem ani jednu z nich nepotkala. Možná se mi vyhýbají. A možná je to tak lepší. Protože někdy zjistíte, že skuteční přátelé jsou jinde než tam, kde jste je celý život hledali. A že máslo v obchodě může stát mnohem víc než jen těch pětačtyřicet korun.
