Článek
Palačinky – jejich oblíbené. Jenže když jsem otevřela lednici, zjistila jsem, že nemáme máslo. Bez másla nejsou palačinky, to je jasné jako facka. A tak jsem si oblékla tepláky, mikinu, na nohy nasoukala tenisky a vyrazila do sámošky na rohu.
„Budu zpátky za deset minut,“ zavolala jsem ještě od dveří, i když mě nikdo neslyšel.
Náš malý obchod v neděli otevírá až v devět, a bylo teprve půl osmé. Musela jsem tedy do supermarketu o pár ulic dál. Ten má otevřeno nonstop, což je požehnání pro zapomětlivé matky jako jsem já. A zároveň prokletí, jak jsem měla brzy zjistit.
Vešla jsem do prázdného obchodu. Jen dvě pokladní, které se unaveně opíraly o své pokladny, a jeden mladík s mopem, který vytíral podlahu. Vzala jsem si košík – ne vozík, protože přece jdu jen pro máslo – a zamířila do oddělení mléčných výrobků.
Máslo jsem našla rychle. Ale pak moje oči zabloudily k sýrům. Krásně vyskládané, různé druhy, některé ve slevě. No, a když už jsem tady, mohla bych vzít nějaký sýr k snídani, ne? Hermelín, ten máme všichni rádi. A možná i tu nivu, manžel ji zbožňuje. A samozřejmě eidam na strouhání, ten se vždycky hodí.
Tři sýry a máslo – to je stále v pohodě. Jenže pak jsem si vzpomněla, že nám dochází mléko. A když už jsem u těch mléčných výrobků, vzala jsem i jogurt. Vlastně šest jogurtů, protože byly ve slevě 5+1 zdarma. A to by byl hřích nevzít, že?
Můj košík začínal být těžší, ale pořád to vypadalo únosně. Jenže pak jsem procházela kolem oddělení s ovocem a zeleninou. A tam na mě doslova mrkaly jahody. První letošní, sladké, červené. „Ty si přece nemůžu nechat ujít,“ zamumlala jsem polohlasem a přihodila je do košíku. A když už tam byly jahody, musela jsem vzít i banány na ty palačinky. A pomeranče, protože vitamín C je důležitý. A avokádo, protože bylo ve slevě.
Začínala jsem mít problém udržet košík v jedné ruce. „Měla jsem si vzít vozík,“ pomyslela jsem si. Ale to by znamenalo vrátit se na začátek obchodu a přeskládat všechny věci. A to by byla ztráta času. Takže jsem pokračovala dál, s košíkem, který mi už skoro vyklouznul z prstů.
Procházela jsem kolem regálu s čajem a kávou, když jsem si vzpomněla, že minulý týden manžel říkal, že dochází káva. To jsem přece nemohla ignorovat. Káva je v naší domácnosti stejně důležitá jako kyslík. Takže jsem přihodila dvě balení. A čaj, ten bylinný, co piju každý večer.
V tomto bodě už jsem držela košík oběma rukama a bylo mi jasné, že jsem udělala strategickou chybu. Jenže jsem už byla v polovině obchodu a vracet se nemělo smysl. A jak už jsem byla v tom nakupování, rozhodla jsem se projít ještě pečivo. Čerstvé rohlíky, to je jasné. A ten žitný chléb, co máme všichni rádi. A vlastně, když už tady jsem, vzala jsem i sladké pečivo na tu snídani.
„Už jen pár věcí,“ uklidňovala jsem sama sebe a snažila se ignorovat skutečnost, že můj košík vypadá jako po apokalypse, kdy poslední člověk na Zemi skupuje poslední zbytky jídla. „Jen máslo,“ připomněla jsem si svůj původní cíl a zasmála se.
Jenže pak jsem procházela kolem drogerie. A tam bylo moje oblíbené tělové mléko ve slevě. Značkový šampon byl také ve slevě. A zubní pasta, ta, co používáme – také akce. V tu chvíli mi bylo jasné, že se z obyčejného nákupu másla stal plnohodnotný velký nákup.
Když jsem konečně došla k pokladně, pokladní na mě soucitně pohlédla. „Příště si vezměte vozík,“ podotkla, když viděla, jak se potím snahou udržet ten přeplněný koš.
Položila jsem nákup na pás a sledovala, jak se jednotlivé položky načítají. Číslo na displeji rostlo závratnou rychlostí. Šest set, osm set, tisíc dvě stě… Nakonec se zastavilo na částce 2 134 korun. Polil mě studený pot. Dva tisíce za nákup, který měl obsahovat jen máslo za 45 korun?
„Bude to kartou nebo v hotovosti?“ zeptala se pokladní.
„Kartou,“ odpověděla jsem tiše a zahanbená sama před sebou jsem zaplatila.
Domů jsem se vrátila po hodině a půl, obtěžkaná třemi taškami. Manžel už byl vzhůru a vařil dětem kakao.
„Kde jsi byla tak dlouho? Říkala jsi deset minut,“ zeptal se s úsměvem. „A co to všechno neseš? Myslel jsem, že jdeš jen pro máslo.“
„Byly slevy,“ odpověděla jsem chabě.
„A kolik tě ty ‚slevy‘ stály?“ zasmál se.
Podala jsem mu účtenku a začala vybalovat nákup. Jeho oči se rozšířily, když viděl částku.
„To je vtip? Dva tisíce za… co to vlastně všechno je?“
Vyskládala jsem postupně všechny položky na kuchyňskou linku. Vypadalo to jako zásoby na menší rodinnou oslavu, ne jako běžný nedělní nákup. Úplně nakonec jsem z tašky vytáhla máslo.
„Vidíš? Splnila jsem úkol. Přinesla jsem máslo,“ řekla jsem s nuceným úsměvem.
Manžel se chvíli tvářil nechápavě, ale pak se rozesmál. „Příště tě pro máslo nepošlu. Nebo ti aspoň seberu platební kartu.“
Večer, když už děti spaly, seděli jsme s manželem na gauči a jedli jahody – ty, co na mě tak svůdně mrkaly v obchodě. „Víš, co je na tom všem nejhorší?“ řekla jsem. „Že to nebyla první ani poslední slabá chvilka. Za týden se to bude opakovat. A ten týden po něm taky.“
„To asi jo,“ přikývl manžel. „Ale naše palačinky dneska stály za to. I s tím máslem za dva tisíce.“
Od té doby máme rodinné pravidlo: Když jdu nakoupit jen jednu věc, nesmím si brát košík. Jen tu jednu věc do ruky. A hlavně – žádná platební karta! Ale stejně pokaždé, když vkročím do supermarketu, něco na mě mrká, něco je ve slevě a něco prostě potřebujeme. A tak se ta historie opakuje. Jen už to není máslo, ale rohlíky. Nebo toaletní papír. Nebo… však víte.
Jo, a mimochodem – to máslo? Zapomněla jsem ho dát do lednice a druhý den bylo měkké jako pudink. To jsou ty neděle.
