Článek
Takový ten rychlý nákup „jen pro pár věcí“, než si doma uvařím čaj, pustím si televizi a budu mít pocit, že jsem ten den zvládla tak nějak normálně.
Jenže nic z toho se nestalo. Protože místo toho jsem po čtyřiceti minutách vyšla z obchodu s dvěma přecpanými taškami, prsty zaříznutými od ušítek a s účtenkou, na které stálo 2 081 korun. A stála jsem před tím obchodem s otevřenou pusou a ptala se sama sebe: „Co jsem to právě udělala?“
A víte, co je na tom nejhorší? Že jsem si ani nekoupila nic zvláštního.
Jak z rohlíků vznikne malá hypotéka
Všechno to začalo u pečiva. Šla jsem pro rohlíky. Jasně dané. Ale v regálu zrovna čerstvě vyložili křupavé bagetky. Tak jsem vzala dvě. Vedle byly loupáčky. A říkala jsem si – co kdyby přišla vnučka? Ta je miluje. Tak jsem vzala čtyři.
Uzeniny jsem původně vůbec nechtěla. Ale stála tam slečna a přesvědčovala pána přede mnou, že ta nová šunka je výborná, šťavnatá, bez éček. Dala mi ochutnat. A byla fakt dobrá. Tak jsem vzala čtvrt kila. A k tomu hermelín. A paštiku.
Pak jsem se otočila a najednou mi hlavou blesklo – nemám doma máslo. Ani mléko. A sýr! V lednici je už jen kousek tvrdého eidamu, co se tváří, že si pamatuje lepší časy. Takže do košíku putovalo máslo (82 % tuku, to jediné se dá jíst), mléko (samozřejmě polotučné, tři litry, ať mám zásobu), dva druhy sýra, jogurty (v akci, přece je tam nenechám), smetana, protože co kdybych chtěla zítra vařit omáčku.
A to jsem ještě nebyla ani v půlce obchodu.
Očima oběti slev
Nejsem z těch, co by nutně kupovali věci jen proto, že jsou ve slevě. Tedy aspoň jsem si to myslela. Ale když jsem uviděla velký nápis „AKCE“ nad těstovinami, prostě jsem nemohla jen projít. Dvě balení za cenu jednoho. To se přece vyplatí! A vedle rýže. Osm druhů. Jasně, doma mám tři pytlíky, ale tahle je jasmínová. A ta druhá basmati. A ta třetí vypadá zdravě – je v papírovém obalu, takže ekologická.
Tak jsem koupila všechny.
Pak jsem si všimla, že moje oblíbené sušenky mají novou příchuť. Tak jsem je musela ochutnat. A k tomu ještě krekry, protože jsem už dlouho neměla nic slaného. A tyhle přece jdou skvěle k vínu. A víno? No jasně. Dvě lahve – jedna červená, druhá bílá, člověk nikdy neví, na co bude chuť.
A to jsem původně šla pro rohlíky.
V regálu u pokladny
A pak to přijde. Moment u pokladny. Kdy čekáte ve frontě, koukáte kolem a říkáte si – něco malého na zub? Žvýkačky? Mentolky? Bonbony? Nebo ta čokoláda? Tuhle jsem ještě neměla. Vypadá krásně, elegantní obal, s mořskou solí a karamelem. Vzala jsem dvě. Protože jedna by mohla být málo.
A teprve potom jsem si uvědomila, co všechno mám v košíku. Ale to už se nedá couvnout. Už jste tam. Už na vás čekají. Tak to prostě všechno naložíte na pás a jen se tiše modlíte, aby to nepřesáhlo tisícovku. Jenže ono to přesáhne. A to rovnou o další tisíc.
Tichá panika
Když mi prodavačka řekla tu částku, nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. V duchu jsem si přehrávala celý nákup. A neviděla jsem tam žádný luxus. Žádný kaviár, žádné lososy, žádné bio superpotraviny. Jen základní věci. A přesto – dvě tisícovky pryč.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak strašně se ceny posunuly. A jak snadné je „jen tak něco přihodit“ a pak se nestačit divit.
Vyšla jsem z obchodu, tašky mě tahaly k zemi, a já se zastavila hned za vchodem. Vytáhla jsem účtenku a jen ji tiše studovala. A opravdu – žádné zbytečnosti. Ale všechno dohromady…
A já si v duchu položila otázku, kterou poslední dobou slýchám čím dál častěji: Nezbláznili jsme se už všichni?
Jak jsme se dostali až sem?
Pamatuju si dobu, kdy jsem s pětistovkou v ruce odešla z obchodu s plným košíkem. Kdy máslo stálo patnáct korun a rohlík čtyřicet haléřů. Ano, byla to jiná doba. Ale dnes, když koupíte pár základních věcí a zaplatíte částku, která odpovídá víkendovému pobytu někde na horách, člověk začne přemýšlet.
Ne o tom, že by měl šetřit. Ale o tom, jestli jsme si na tohle tempo nechtěně zvykli. Že je normální, když tři litry mléka stojí stovku, že za chleba dáme padesát korun, že jogurt, který jsme dřív brali jako svačinu, teď stojí víc než celé menu v jídelně.
Kde je hranice?
Něco se ve mně ten den zlomilo. Ne proto, že bych ty dvě tisícovky neměla. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak snadno se stalo něco, co ještě před pár lety bylo nepředstavitelné.
A že kdybych opravdu šla jen pro ty rohlíky, možná bych domů přišla klidnější.
Od té doby se snažím být při nákupu vědomější. Ne proto, že bych si nechtěla něco dopřát. Ale proto, že nechci být obětí vlastní nepozornosti.
Protože i když dnes všechno stojí víc, pořád máme šanci rozhodnout se, co opravdu potřebujeme. A co je jen tichý reflex ve stylu: „To se přece hodí.“
Šla jsem si pro rohlíky. A odešla jsem s účtenkou přes dva tisíce. Ale hlavně – s poznáním, že největší náklady někdy nejsou ty peněžní. Ale ty, které si ani nevšimneme.
