Článek
A přesně takový byl i ten obraz – nenápadný, trochu zaprášený, v těžkém dřevěném rámu, který visel u babičky v obýváku odjakživa. Nikdy mě nenapadlo se nad ním zamýšlet. Prostě tam byl. Vždycky.
Když babička odešla, zůstalo po ní pár věcí, které si nikdo nechtěl vzít. Starý koberec, porcelán s okousaným zlatým okrajem a právě ten obraz. Ne že bych ho chtěla z nostalgie, spíš mi ho bylo líto. Nechat ho skončit někde na skládce by mi přišlo kruté. Zavěsila jsem ho do předsíně, kde visel skoro rok, než se stala ta zvláštní věc.
Jedna návštěva. Jeden známý, který se u mě zastavil na kávu, a když procházel kolem, zarazil se. „Kde jsi vzala tohle?“ zeptal se. A já, upřímně, jen pokrčila rameny. „Babička ho měla desítky let, ani nevím, od koho je.“ Naklonil se k obrazu, prohlížel si ho tak dlouho, až mi to bylo nepříjemné. „Tohle by mohl být originál. Víš, co znamená, když řeknu jméno Antonín Slavíček?“ Nevěděla jsem. Až tehdy to začalo.
Popravdě jsem si z toho zpočátku nic nedělala. Ale jeho slova mi zůstala v hlavě. A tak jsem jednou, zcela bez očekávání, zašla do malé galerie v centru města. Nechtěla jsem hned velkou aukční síň – připadala bych si trapně, kdyby to byl jen nějaký školní výkres. Přinesla jsem obraz zabalený v dece a paní, která mě přivítala, se na něj podívala nejprve letmo. Pak se ale její tvář změnila. „Počkejte chvíli,“ řekla a přivolala kolegu. Začali si šeptat, přinesli lupu, světlo, nějaké speciální pomůcky, a já tam stála a vůbec netušila, co se děje.
Po chvíli mě posadili a nabídli mi vodu. A já už věděla, že to nebude jen tak.
„Slečno, nechceme dělat závěry bez důkladného posudku, ale existuje možnost, že držíte v rukou dílo z přelomu století. Podle štětce, motivu a techniky by to mohl být obraz skutečně velmi ceněný. A pokud se to potvrdí…“ odmlčela se. „Mluvíme o částce v řádech statisíců. Možná víc.“
Musím přiznat, že v tu chvíli se mi udělalo zle. Opravdu. Srdce mi bušilo tak, že jsem ho slyšela až v uších, a ruce se mi roztřásly. To jsem si celou dobu na stěně pověsila něco, co má větší hodnotu než moje auto, než celý můj byt? A přitom jsem to měla za kus sentimentu, který jen dotváří atmosféru.
Následovaly týdny čekání. Posudek, konzultace s historiky umění, ověřování pravosti podpisu, pigmentů, stáří plátna. A čím víc se do obrazu ponořovali, tím víc stoupala moje nervozita. A s ní i hodnota. Nakonec přišel verdikt – šlo skutečně o rané dílo českého krajináře, jehož obrazy se na aukcích prodávají za stovky tisíc. Tento konkrétní kousek, údajně vytvořený ještě před první světovou válkou, měl odhadní cenu 850 000 Kč.
Zírala jsem na ten papír a nemohla tomu uvěřit. Chtělo se mi smát i brečet zároveň. A hlavně – cítila jsem obrovský vděk. Nejen k tomu známému, který mě na to upozornil, ale i k babičce. Celý život žila skromně, nikdy si na nic nestěžovala, ale v jejím obýváku viselo dílo, které by ji mohlo finančně zajistit na zbytek života. Jen o tom nevěděla. A možná by ani nechtěla vědět.
Rozhodla jsem se obraz neprodat. Ne hned. Visí teď v obýváku, ale ne kvůli hodnotě. Visí tam, protože mi připomíná, že někdy ty nejcennější věci máme přímo před očima, ale nedokážeme je rozpoznat. Možná je to stará fotka, recept, dopis… nebo právě obraz.
Od té doby se dívám na staré věci jinak. A taky se víc ptám. Nechápu, proč mě nikdy nenapadlo se babičky zeptat, odkud ho má. Možná by mi řekla příběh, o kterém dnes můžu jen spekulovat. Ale jedno vím jistě – v každém starém domě, na půdě, v komoře nebo u příbuzných na chalupě se může skrývat něco, co má nevyčíslitelnou hodnotu. Jen to chce vnímat a být zvědavý.
A co je na tom nejkouzelnější – tu hodnotu neudává jen cenovka. Někdy je to prostě kousek příběhu, který vás propojí s minulostí víc, než si vůbec dokážete připustit.
