Článek
Konečně žádné sousedy nad hlavou ani pod nohama, žádné klepání na topení, když děti běhají po bytě. Jenže pak jsem zjistila, že život v řadovce má jiná úskalí – především ta, která rostou za plotem.
Náš soused Pavel je totiž posedlý svým trávníkem. Ne že by to bylo něco špatného, vlastně jsem mu to ze začátku i záviděla. Jeho anglický trávník vypadal jako zelený koberec – ani stéblo moc vysoko, ani kousek mechu, natož nějaká pampeliška. Každý večer ho bylo vidět, jak se sklání nad každým centimetrem a pinzetou vytahuje cokoliv nežádoucího. Jednou jsem ho přistihla, jak si s vodováhou kontroluje rovinu pokoseného trávníku. Nesmála jsem se mu, každý máme své koníčky – já sbírám staré kuchařky a můj muž Marek dokáže strávit celý víkend zavřený v garáži, kde renovuje starou motorku.
Problém nastal, když jsme se s Markem rozhodli, že náš trávník proměníme v kvetoucí louku. Částečně proto, že nemáme čas sekat trávu třikrát týdně jako Pavel, ale hlavně proto, že se nám ta myšlenka prostě líbila. Děti se těšily, že budou pozorovat motýly a včely, já jsem se zase viděla, jak z louky sbírám bylinky do čaje.
Semínka lučních květin jsme vyseli koncem dubna. Začátkem května už bylo vidět první výhonky a já jsem každý den chodila obdivovat, co nového vyrostlo. Jenže pak přišla ta sobota, která všechno změnila. Seděla jsem na terase s knížkou, když jsem zaslechla, jak na nás někdo volá přes plot.
„Dobrý den, paní sousedko, nemohli bychom si promluvit?“ Pavel, v dokonale vyžehlených šortkách a s výrazem člověka, který právě kousl do citronu.
Nabídla jsem mu kávu, což odmítl, a rovnou přešel k věci. „Víte, všiml jsem si, že jste přestali sekat trávník.“
Vysvětlila jsem mu náš nápad s kvetoucí loukou. To jsem ale neměla dělat. Pavlovi zrudly uši a začal vysvětlovat, jak nebezpečné to pro okolí je. „Ty semena se přece rozlétnou všude! I ke mně! Víte, kolik let mi trvalo vypěstovat tenhle trávník? A vy mi ho teď chcete zničit svým experimentem!“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že dvoumetrový plot mezi našimi zahradami by měl větší část semínek zastavit, ale to ho neuklidnilo. „To je nezodpovědnost! Co když sem přiletí včely a vosy? Mám alergickou manželku! To vám je jedno?“ Do té doby jsem jeho ženu Janu potkala jen párkrát u popelnic, takže o její alergii jsem nic nevěděla, ale přišlo mi to jako dost přitažené za vlasy.
Ten večer jsem měla na Pavla pořádný vztek. S Markem jsme probírali, co dělat. „Prostě ho ignoruj,“ radil mi manžel. „Je to naše zahrada, můžeme si tam pěstovat, co chceme.“
Jenže ignorovat souseda v řadovce není tak jednoduché. Pokaždé, když jsem vyšla na zahradu, cítila jsem jeho pohled. Občas jsem ho slyšela, jak si mumlá něco o nezodpovědných sousedech. Jednou dokonce přelezl plot a vytrhával pampelišky, které se opovážily vyrůst blízko hranice našich pozemků.
Po týdnu téhle tiché války jsem měla dost. Vzala jsem domácí bábovku, která mi zrovna vychladla, a zazvonila u sousedů. Otevřela mi Jana, Pavlova žena, která vypadala překvapeně, ale pozvala mě dál.
„Přišla jsem se omluvit za ten rozruch s naší loukou,“ začala jsem, když jsme seděly u kávy. „Pavel se bojí, že vám to zkomplikuje život, zvlášť s tou alergií.“
Jana se na mě podívala zmateně. „Jakou alergií? Já žádnou nemám.“
A tak jsme si začaly povídat. Ukázalo se, že Pavel jí o našem sporu vůbec neřekl. Vlastně prý celé jaro nadával, že musí každou chvíli sekat trávník, a že by se mu líbilo mít taky nějaké květiny, ale bojí se, co by tomu řekli sousedi (tedy my).
Když se Pavel vrátil z práce, byl v šoku, když nás našel, jak sedíme v jeho kuchyni a prohlížíme si katalog zahradních rostlin. Vysvětlily jsme mu, že jsme našly kompromis – pomůžeme mu přeměnit část jeho zahrady na květinový záhon, ale takový, kde budou trvalky, ne jednoleté rostliny, které by mohly „kontaminovat“ jeho milovaný trávník.
K mému překvapení se mu ten nápad líbil. Ten večer skončil tím, že k nám přišli oba na večeři. Zatímco my ženy jsme plánovaly, jaké květiny vysadíme, Pavel s Markem se skamarádili nad pivem a plány na společné grilování.
Dnes, když se dívám z okna, vidím, jak Pavel pečlivě stříhá růže na své straně plotu, zatímco na té naší se ve větru vlní luční květiny. Naše děti běhají po zahradě a loví motýly, a dokonce i Pavel si občas přijde některého vyfotit. A co je nejlepší? Minulý týden mi prozradil, že si na své straně zahrady nechal malý kousek neposečený – prý pro včely.
Někdy stačí jeden kus bábovky a upřímný rozhovor, aby se sousedská válka proměnila v přátelství. A já jsem za to vděčná, protože ten, kdo vám může půjčit sekačku, když se ta vaše porouchá, je k nezaplacení – stejně jako společné letní večery u grilu, kde se smějeme tomu, jak jsme se málem pohádali kvůli pár pampeliškám.
