Článek
Paní z prvního patra mi jednou dokonce přinesla koláč, prý na přivítanou. „Tady se vám bude líbit, všichni si tu pomáháme,“ řekla mi tehdy s úsměvem. A já tomu věřila.
Dlouho jsem měla pocit, že jsem se ocitla mezi fajn lidmi. Až do dne, kdy jsem zjistila pravdu.
Byl to úplně obyčejný den. Vracela jsem se z nákupu a když jsem šla po schodech nahoru, uslyšela jsem svoje jméno. Zastavila jsem se. Nechtěla jsem poslouchat, ale když slyšíte své jméno, prostě ztuhnete.
Byla to paní Nováková ze třetího patra a pan Vrána, ten starší pán, co se vždycky tvářil přátelsky.
„No, taková tichá myška, ale kdo ví, co vlastně dělá? Kdo ji sem vlastně nastěhoval?“
„To víš, dneska si sem lidi přijdou bůhví odkud. A najednou jsou tu, jako by jim to tu patřilo.“
„A viděla jsi, jak chodí oblíkaná? To já bych si na sebe nevzala ani doma.“
„A taky pořád něco tahá domů. Co myslíš, že to tam má?“
Stála jsem tam, neschopná pohybu. Tohle byli ti samí lidé, kteří se na mě každý den usmívali a ptali se, jak se mám. Ti, kteří mi přáli hezký den a říkali, že je fajn mít mě v domě.
Nešlo ani tak o to, co říkali, ale o ten pocit zrady. Že si s vámi někdo povídá milým tónem, ale za zády o vás šíří hloupé drby. Jak dlouho už si o mně takhle povídali?
Nechtěla jsem slyšet víc. Vyšla jsem schody a hlasitě bouchla dveřmi. V tu chvíli jsem slyšela, jak jejich rozhovor ustal. Vsadila bych se, že si vyměnili pohledy a uvědomili si, že jsem tam byla.
A od té doby? Už se neusmívám. A když mě pozdraví, odpovím, ale už vím, že ta jejich milá slova nic neznamenají.
