Článek
Pamatuju si, jak jsme s tátou seděli u televize a sledovali Nagano. Tehdy jsme měli jen jeden kanál, a když komentátor zařval „Góóóól!“, ozývalo se to z oken celého sídliště. Byla v tom radost. Opravdová. Taková, co člověku zůstane v uších i srdci.
Nevím, kdy se to změnilo. Ale dneska si sport v televizi pustím jen tehdy, když si k tomu stihnu najít ovladač a včas ztlumit zvuk. Ne kvůli hře. Kvůli komentátorům.
„To je neuvěřitelné, dámy a pánové! Podívejte se na to! Vidíte to? To je masakr! On to fakt trefil! Neskutečné! Neskutečné!“ ozývá se ze všech stran, jako by komentátor právě sledoval výbuch sopky nebo přistání mimozemšťanů. Ale ne. Tenisové eso. Normální hra. Čtvrtfinále. A přitom byste čekali, že někdo padne mrtvý.
Když jsem o tom poprvé řekla manželovi, mávl rukou. „To k tomu patří. Je to show.“ Jenže show má svoje hranice. A mně připadá, že poslední roky si někteří komentátoři pletou přímý přenos s výstupem na divadelní akademii. Hlas jim lítá nahoru dolů, dech popadají jako by uběhli maraton a u každého míčku mají pocit, že musejí zvolat něco, co otřese planetou.
Nedávno jsem si pustila hokej. Po dvaceti minutách jsem vypnula zvuk. Po dalších deseti i obraz. Nešlo to. Komentátor do každé věty vložil třikrát „fantastické“, dvakrát „nádhera“ a pak se čtyři minuty rozčiloval nad rozhodčím tak, že jsem si říkala, jestli ho náhodou osobně nenávidí. Tón hlasu připomínal někoho, kdo se hádá se sousedem kvůli plotu. A to všechno kvůli faulu na modré čáře.
Nechci být zlá. Chápu, že komentátor má přinést emoci. Že nemá jen číst soupisky a opakovat jména. Ale když slyším, jak během přímého přenosu z fotbalu někdo dostane hlasový záchvat jen proto, že hráč trefil tyčku, začínám mít obavu, jestli ten člověk vůbec dýchá. A jestli má vedle sebe lékaře.
Taky už jsem se přistihla, že když přijde větší sportovní událost, první, co hledám, je možnost vypnout komentář. Kdyby šla zapnout verze „bez výlevů“, brala bych ji všema deseti. Možná by tam mohla být i varianta „tichý režim“ – komentátor jen stručně oznámí skóre, možná jméno střelce, a pak si dá pět minut pauzu. V klidu. Bez přídavných jmen. Bez šílených intonací. Bez dramat. Pak hodinu slyšíte GÓÓL. Ale zase ten hysterický výlev.
Tahle hysterická éra mě mrzí. Ne proto, že bych neměla ráda emoce. Ale protože se z toho vytratila přirozenost. Je to falešné a jenom jako. Dneska i obyčejná nahrávka působí, jako by se komentátor chystal vyhlásit konec světa. A já se pak musím ptát – sleduju sport, nebo psychický kolaps ve dvou dějstvích?
Přitom by stačilo tak málo. Vzít si prášek na nervy. Nebo se jen nadechnout. A říct si, že někdy je méně víc. Třeba jako ten komentátor z Nagana. Hlas mu sice při gólu taky přeskočil, ale byla v tom čirá radost. Ne teatrální výkon. A především – bylo ho radost poslouchat.
