Článek
Vždycky to bylo stejné. „Holčičko, kup mi prosím chleba, mléko a nějaké ovoce. Já nemůžu chodit, bolí mě nohy.“ Jasně, že jí pomůžu, je to přece babička. Jenže pak přijde účtenka a babička dělá, že nevidí. „Polož to tam někam, já se na to pak podívám.“ Nikdy se nepodívá.
Minulý měsíc jsem jí musela vyzvednout léky v lékárně. Tisíc dvě stě korun. Když jsem zmínila částku, začala historka o tom, jak je všechno drahé a jak musí šetřit na pohřeb. Přitom má na knížce statisíce, to vím od táty. Ale to se nepočítá, to jsou černé peníze na horší časy.
Nejhorší je, když se sejde rodina. To babička vypráví, jak se o ni nikdo nestará, jak musí všechno sama. Přitom já tam jsem dvakrát týdně, tahám těžké tašky do třetího patra bez výtahu a platím všechno ze svého. Ale to se nepočítá, protože to je přece samozřejmost. Nedávno jsem zaslechla, jak se chlubí sousedce, že si koupila novou televizi. Prý za dvacet tisíc.
To mě dostalo. Na televizi má, ale když jí nesu nákup za pětistovku, je najednou bez peněz. Když jsem to zmínila, urazila se. Prý jsem nevděčná a počítám každou korunu. Moje máma říká, ať to neřeším. Že babička je už taková, že se nezmění. Že až umře, všechno zdědíme. Jenže o to přece nejde. Nejde o dědictví. Jde o ten přístup. O tu samozřejmost, s jakou očekává, že se o ni postarám, ale sama neudělá ani minimální gesto.
Kamarádka má podobnou zkušenost. Její babička aspoň občas strčí do ruky dvě stovky na benzín. Moje? Ta jen vypráví, jak za jejích mladých let bylo všechno jinak. Jak se děti staraly o rodiče zadarmo a s láskou. Jenže tehdy byly jiné ceny a jiná doba. Někdy mám chuť to vzdát. Říct jí, ať si nakoupí sama nebo ať poprosí někoho jiného. Ale pak si vzpomenu, jak se o mě starala, když jsem byla malá. Jak mi pekla buchty a vyprávěla pohádky.
A tak zase jedu do obchodu, zase platím a zase poslouchám, jak se má špatně. Není to jen o penězích. Je to o tom přístupu. O té samozřejmosti, s jakou někteří senioři očekávají, že se o ně mladí postarají, ale sami nejsou ochotni přispět ani korunou. Přitom by stačilo tak málo - občas říct děkuji, občas přispět na nákup, občas uznat, že i my máme své výdaje.
A tak budu dál jezdit za babičkou, dál nosit nákupy, dál platit léky. Ne proto, že musím, ale proto, že chci. Jen už si nedělám iluze o vděčnosti nebo finanční pomoci. Protože některé věci se asi nikdy nezmění, ať se snažíme sebevíc.
