Článek
Seděla jsem u stolu, držela v ruce hrnek s kávou a vůbec jsem nevěděla, co říct. V tu chvíli mi to přišlo jako taková hloupost, ale zůstala po ní nepříjemná pachuť. Jakoby se něco změnilo. Něco, co nechci, aby se měnilo. Mám jediného syna. Jsou mu čtyři. Jmenuje se Tobiáš a vždycky mě oslovoval jako maminku, nebo když měl dobrou náladu, tak prostě „mamí“. Bylo to jedno z těch slov, které slyšíte stokrát denně, a přesto vás nikdy nepřestane těšit. Dávalo tomu celému smysl. Byla jsem přece jeho máma. Jenže děti rostou, sledují všechno možné a občas si přinesou domů věci, které by člověk nejradši vrátil hned zpátky.
Ten den přišel do obýváku, stoupl si ke mně a úplně vážně řekl: „Evo, uděláš mi kakao?“ Ani nevím, proč mě to tak zarazilo. Možná to byl ten tón. Nebo to, jak samozřejmě to znělo. Myslela jsem, že to byla náhoda, nějaký přeřek. Ale za chvíli to zopakoval znovu. „Evo, pustíš mi pohádku?“ A bylo jasno.
Ptala jsem se ho, proč mi tak říká. Chvilku se mračil, a pak řekl, že to viděl v jednom videu. Prý tam holčička mluvila se svojí mámou a říkala jí jménem. Tak se to prý dělá. Nevím, kdo to byl, co to bylo za video, nebo co ho na tom tak zaujalo. Ale byla jsem z toho rozhozená. A možná víc, než bych měla být.
Snažila jsem se to brát s nadhledem. Říkala jsem si, že je to jen fáze, něco, co ho zítra přejde. Jenže nepřešlo. Říká mi tak už několik dní. Občas mu připomenu, že jsem jeho máma, a že bych byla ráda, kdyby mi tak i říkal. Jen se ušklíbne nebo řekne, že Eva je hezčí. „Je to tvoje jméno,“ dodá s úsměvem, „a já tě mám přece rád, Evo.“ A já tam stojím, s tím svým hrnkem, a vlastně nevím, co si o tom myslet.
Možná je to moje chyba. Možná jsem mu moc brzy pustila tablet, moc brzy dovolila sledovat svět, který si bere z rodiny všechno tradiční a přetváří to na něco moderního. Chápu, že to zní přehnaně, vždyť je to jen oslovení. Ale pro mě to bylo něco víc. Když mi řekl „mamí“, měla jsem pocit, že mě potřebuje. Teď zním jako nějaká známá z práce.
Mluvila jsem o tom s kamarádkou, která má děti o něco starší. Smála se. Prý je to normální. „Počkej, až ti začne říkat kámo,“ smála se. Ale já nevím. Možná jsem citlivá. Nebo jen nechci, aby tak rychle dospíval. Aby zapomněl, že jsem jeho máma, co s ním spí na gauči, když má noční můru, a co mu kreslí dýně, i když neumí kreslit.
Včera večer, když usínal, mě pohladil po vlasech a zašeptal: „Dobrou noc, Evo.“ Měla jsem chuť se rozplakat. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem ho přikryla a seděla u něj, dokud neusnul. A doufala jsem, že se třeba ráno probudí a řekne mi zas „mamí“.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
