Článek
Bylo mi třicet osm, když jsem práskla dveřmi kanceláře, kde jsem posledních sedm let pracovala jako administrativní asistentka. „Takovou podřadnou práci už dělat nebudu!“ křičela jsem na svého šéfa, který nechápal, proč odmítám převzít další agendu bez navýšení platu. „Mám na víc! Uvidíte, všichni uvidíte!“
Ten pocit, když jsem odcházela, si pamatuji dodnes. Směs vzteku, hrdosti a zvláštní euforie. Konečně jsem to udělala! Konečně jsem se osvobodila od té otrocké práce za směšný plat. Od neustálého kopírování dokumentů, vyřizování telefonátů a objednávání občerstvení na porady. Od pocitu, že jsem jen kolečko v soukolí, které může kdykoli nahradit někdo jiný.
Měla jsem plán. Vždycky jsem chtěla pracovat v marketingu. Být kreativní, vymýšlet kampaně, pracovat s lidmi. Byla jsem přesvědčená, že to dokážu. Že mě vezmou, protože mám „zkušenosti z korporátu“. Že ten papír - diplom z vysoké školy - není tak důležitý jako praxe a nadšení.
Jak naivní jsem byla.
První měsíc jsem si užívala svobodu. Vyspávala jsem, chodila na dlouhé procházky, četla knihy, které jsem roky odkládala. Druhý měsíc jsem začala rozesílat životopisy. Třetí měsíc jsem začala panikařit, když nepřicházely odpovědi. A čtvrtý měsíc jsem pochopila krutou pravdu - bez vzdělání a relevantních zkušeností mě do marketingu nikdo nechce.
„Ale já mám zkušenosti z korporátu!“ argumentovala jsem při jednom z mála pracovních pohovorů, na které mě vůbec pozvali. „Sedm let jsem pracovala v administrativě, znám firemní prostředí, vím, jak to chodí.“
Personalistka se na mě dívala s směsí pobavení a soucitu. „Paní Nováková, administrativa a marketing jsou dvě naprosto odlišné věci. Potřebujeme lidi se zkušenostmi v oboru, s portfoliem, s relevantním vzděláním. Bez toho vás prostě zaměstnat nemůžeme.“
Zkusila jsem to jinde. A jinde. A jinde. Všude stejná odpověď. Bez zkušeností to nejde. Bez vzdělání to nejde. Bez portfolia to nejde.
„Tak si to vzdělání dodělám!“ rozhodla jsem se. Jenže… jak? Dálkové studium stojí peníze. Peníze, které jsem rychle přestávala mít. Úspory se tenčily, účty přicházely. A já stále neměla práci.
Zkusila jsem se vrátit do své staré firmy. S pokorou, s omluvou. „Už máme náhradu,“ řekl mi bývalý šéf chladně. „A upřímně, po tom, jak jste odešla… raději ne.“
A tak začal můj pád. Z měsíců se staly roky. Z hrdé ženy, která má na víc, se stala zoufalá nezaměstnaná, která bere každou brigádu, aby zaplatila nájem. Uklízení kanceláří. Roznášení letáků. Výpomoc v supermarketu před Vánoci. Cokoli, co přineslo aspoň nějaké peníze.
Ale stálou práci? Tu jsem nenašla. Buď jsem byla překvalifikovaná (jak ironické pro někoho bez marketingového vzdělání), nebo příliš stará, nebo bez potřebné kvalifikace. Nebo prostě jen nevhodná.
Dnes, dva roky po tom, co jsem práskla dveřmi kanceláře, sedím ve svém pronajatém bytě (který si brzy nebudu moci dovolit) a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. A odpověď je jednoduchá - všude.
Chyba byla odejít bez jiné práce v záloze. Chyba byla myslet si, že svět čeká právě na mě. Chyba byla považovat poctivou administrativní práci za něco „podřadného“. Chyba byla nevzdělávat se průběžně, když jsem ještě měla stálý příjem.
Ale největší chyba? Pýcha. Ta prokletá pýcha, která mi našeptávala, že jsem lepší než ostatní. Že si zasloužím víc, aniž bych pro to něco udělala. Že svět mi něco dluží.
Svět mi nedluží vůbec nic. To já dlužím - nájem, elektřinu, plyn. A brzy nebudu mít z čeho platit. Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny, kdo sní o lepší práci, o lepším životě - to je v pořádku. Sny jsou důležité. Ale musí být podložené realitou, plánem, ochotou na sobě pracovat.
Chcete pracovat v marketingu? Skvělé! Ale nejdřív si zjistěte, co k tomu potřebujete. Vzdělání, zkušenosti, portfolio. A pak na tom systematicky pracujte. Krok za krokem. Ne jako já - skokem do prázdna s přesvědčením, že mě něco zachytí.
A hlavně - nikdy, nikdy nepovažujte žádnou poctivou práci za „podřadnou“. Být administrativní asistentkou není nic, za co bych se měla stydět. Naopak - je to důležitá, potřebná práce. Práce, která udržuje firmy v chodu. Práce, která vyžaduje organizační schopnosti, pečlivost, komunikační dovednosti.
Práce, kterou bych teď vzala zpět bez mrknutí oka. Kdybych mohla.
Ale nemohu. A tak tu sedím, s prázdným bankovním účtem a plnou hlavou lítosti. Přemýšlím, jestli se mám odstěhovat k rodičům na vesnici. Jestli mám zkusit jiné město. Jestli mám definitivně vzdát svůj sen o marketingu a vzít cokoli, co se naskytne.
A víte co? Vezmu cokoli. Protože dva roky nezaměstnanosti mě naučily pokoru. Naučily mě, že žádná práce není podřadná, pokud ji děláte poctivě. Že důstojnost nespočívá v tom, co děláte, ale jak to děláte.
Takže pokud čtete tento příběh a přemýšlíte o výpovědi, protože „máte na víc“ - zastavte se. Zeptejte se sami sebe: Mám opravdu kam jít? Mám potřebnou kvalifikaci? Mám plán? Nebo jen sny a naštvanost?
Protože věřte mi - probudit se po dvou letech a zjistit, že jste na dně, bez peněz, bez perspektivy a s pošramocenou pověstí, je ta nejhorší noční můra. Noční můra, ze které se nemůžete probudit, protože je to váš život. Život, který jste si zničili vlastní pýchou.
A tak, až příště budete mít pocit, že vaše práce je „podřadná“, vzpomeňte si na mě. Na ženu, která měla všechno a ztratila to kvůli iluzi, že si zaslouží víc, aniž by pro to něco udělala.
Protože někdy je nejcennější lekcí v životě zjištění, že jste byli šťastní, aniž byste to věděli. A že opravdová podřadnost není v práci, kterou děláte, ale v postoji, s jakým ji děláte.
A teď mě omluvte - musím jít odpovědět na inzerát. Hledají recepční v místní firmě. A já? Já už vím, že žádná poctivá práce není pod mou úroveň. Škoda, že jsem to nepochopila před dvěma lety.
