Článek
Konečně jsem měla chvilku pro sebe – děti odvezl Petr na fotbal a já slavila své třicáté páté narozeniny tím nejluxusnějším způsobem, který si matka dvou malých tornád může dopřát: hodinou klidu, kdy nikdo neječí moje jméno ani nepotřebuje utřít zadek.
„Miláčku, máme návštěvu!“ zavolal Petr z chodby. Musel se vrátit dřív, asi něco zapomněl. „Maminka přijela na víkend!“
Strnula jsem s mycí houbou v půli zad. Maminka. Petrova maminka. Jiřina. Moje tchyně. Žena, která mě při každé vhodné i nevhodné příležitosti upozorňuje, že „Petr měl vždycky slabost pro blondýnky“ (jsem bruneta), nebo že „děti ve správné rodině mají pořádek“ (naše děti nikoliv).
Vypustila jsem vanu, oblékla se rychleji než hasič a s nuceným úsměvem vyšla do obýváku. A tam stála ona – Jiřina, sedmdesát let, dokonale obarvené vlasy, pečlivě vyžehlená halenka a v ruce obrovská taška. Ne kabelka. Taška. Cestovní.
„Jano, všechno nejlepší!“ objala mě a vtiskla mi pusu na tvář, zanechávajíc růžový otisk rtěnky. „Říkala jsem si, že tě překvapím. V tvém věku už člověk potřebuje pořádně oslavit každé narozeniny, dokud to ještě jde.“
V mém věku. Jasně.
„To je od tebe hezké, Jiřino,“ procedila jsem mezi zuby. „Nečekali jsme tě.“
„Lepší překvapení než zklamání, ne?“ zasmála se a podala tašku Petrovi. „Dáš to do hostinského pokoje? Zůstanu jen do pondělí.“
Do pondělí. Dva dny. Čtyřicet osm hodin. Podívala jsem se na Petra s němou prosbou o pomoc. Pokrčil rameny a zašeptal: „Nemohl jsem ji odmítnout. Přijela ti přece popřát.“
Následující hodiny se nesly v duchu: „Teda, ta dlažba v koupelně, že vám to nevadí,“ a „Neříkala jsem ti, Petře, že ten gauč je nepraktický?“ a „Jano, ty jsi nějaká pohublá, nějak špatně vaříš?“ Petrovi se záhadně ozvali kamarádi, kteří nutně potřebovali pomoc se stěhováním skříně, takže zbaběle uprchl a nechal mě s Jiřinou o samotě.
Večer jsme seděly v kuchyni, ona si prohlížela fotky dětí a já předstírala, že mě zajímají historky o tom, jak byl Petr geniální dítě. „Jano, kde máš tu dobrou kávu, co jste měli minule?“ zeptala se najednou. „Tu italskou, víš kterou.“
Otevřela jsem skříňku a vytáhla sáček s naší oblíbenou kávou, kterou si s Petrem dopřáváme jen výjimečně, protože stojí majlant. Jiřina si ji vzala, důkladně prohlédla a pokývala hlavou.
„Hmmm, ta je dobrá. A ten váš kávovar dělá opravdu skvělou kávu. U mě doma to nikdy nechutná takhle.“
V neděli to začalo být ještě zajímavější. Jiřina vstala v šest ráno a začala luxovat. Ne, nečtete špatně. Moje tchyně se probudila za svítání a začala uklízet můj dům, protože „chudák Petr musí žít v takovém nepořádku“. Když jsem se dopotácela do kuchyně, zjistila jsem, že přeorganizovala všechny skříňky, „aby to dávalo smysl“.
Do oběda jsem jí třikrát vysvětlovala, že děti mají svoje rutiny a systémy, které sice vypadají jako chaos, ale fungují. Jiřina pokaždé přikývla, usmála se a pokračovala v přestavbě našeho domova.
V pondělí ráno, když jsem se chystala do práce, Jiřina pila kávu a četla noviny. Petr už odvezl děti do školy.
„Tak já se budu pomalu balit,“ oznámila. „Petr mě odveze na nádraží ve čtyři.“
Ve čtyři. To znamenalo, že tu bude další den. Ne dva dny, ale tři. Sedmdesát dva hodin. Usmála jsem se, sevřela klíče v dlani, až mě to zabolelo, a odešla do práce.
Když jsem se večer vrátila, Jiřina byla pryč, stejně jako naše děti. Na stole ležel vzkaz od Petra: „Vzal jsem mamku na nádraží, pak jsme zajeli s dětmi na zmrzlinu. Vrátíme se kolem sedmé. Mám tě rád.“
Vydechla jsem úlevou a šla si udělat kávu. Otevřela jsem skříňku, kde stál náš kávovar – drahý přístroj, který jsme si koupili loni k výročí. Ale místo kávovaru tam byla jen prázdná mezera a vedle ní lístek napsaný úhledným písmem mé tchyně:
„Miláčku, půjčila jsem si ten kávovar, abych si mohla dělat takovou dobrou kávu jako vy. Za měsíc ho přivezu zpátky, až přijedu na víkend. Mimochodem, ta skvrna na vaší pohovce by šla vyčistit citrónovou šťávou a jedlou sodou. Měla bys to zkusit. Pa pa, Jiřina.“
Měsíc. Celý měsíc bez našeho kávovaru. A další návštěva na obzoru. Sedla jsem si ke stolu a rozesmála se. Co jiného mi zbývalo? Pak jsem vytáhla telefon a napsala své nejlepší kamarádce:
„Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že nejhorší dárek k narozeninám byla ta příšerná váza od tety Květy? Tak to už neplatí. Právě jsem dostala třídenní návštěvu tchyně a jako bonus mi ukradla kávovar. A víš co? Za měsíc přijede znovu. Zřejmě abych si mohla užít tenhle ‚dárek‘ ještě jednou.“
Večer, když se Petr vrátil s dětmi, mi dal pusu a zeptal se, jak jsem si užila chvilku klidu. Neřekla jsem mu o kávovaru. Místo toho jsem se usmála a odpověděla: „Bylo to skvělé. Ale víš co? Myslím, že příští rok na moje narozeniny pojedeme někam daleko. Třeba na Bali. Nebo na Aljašku. Někam, kde nás tvoje maminka určitě nenajde.“
„Přeháníš,“ zasmál se Petr. Ne, nepřeháním. Příště bych se totiž mohla vrátit z práce a zjistit, že mi tchyně „půjčila“ ledničku. Nebo gauč. Nebo manžela.
