Článek
S Petrem jsme spolu už deset let. Vzali jsme se mladí, hned po škole. Jeho rodiče byli zpočátku proti, říkali, že jsme moc mladí, že bychom měli počkat. Ale my jsme si nedali říct. Byli jsme zamilovaní a chtěli jsme být spolu. První roky byly fajn. Tchýně sice občas rýpla, že bych měla víc uklízet nebo líp vařit, ale dalo se to vydržet. Myslela jsem si, že až budeme mít děti, všechno se zlepší. Že se z ní stane milující babička.
Když se nám narodil Tomášek, bylo to přesně tak, jak jsem doufala. Tchýně byla nadšená. Pořád chtěla hlídat, nosila dárky, fotky malého měla všude. Byla jsem šťastná, že konečně máme dobrý vztah. O dva roky později přišel Honzík. A bylo to stejné. Tchýně se mohla přetrhnout, aby mohla být s kluky. Hlídala je, brala je na výlety, rozmazlovala je. Občas mi to i vadilo, říkala jsem si, že je moc rozmazluje, ale byla jsem ráda, že je má tak ráda.
Jenže pak, před rokem, se nám narodila Anička. A všechno se změnilo. Když jsem tchýni volala, že se nám narodila holčička, její první reakce byla: „Aha, holka. No, hlavně že je zdravá.“ Žádné nadšení, žádná radost. Jen chladné konstatování.
Zpočátku jsem si říkala, že je to tím, že už má dva vnuky, že už to pro ni není takové vzrušení. Ale pak jsem si začala všímat dalších věcí. Když přijela na návštěvu, vždycky se vrhla na kluky. Objímala je, líbala, přivezla jim dárky. Aničku sotva vzala do náruče. „Já nevím, jak na holky,“ říkala. „Kluci jsou mi bližší.“
Při oslavách narozenin kluci dostávali od babičky obrovské dárky - kola, tablety, lego. Anička? Ta dostala obyčejnou panenku z tržnice. Když jsme byli všichni pohromadě, tchýně se bavila jen s kluky. Ptala se jich na školu, na kamarády, na jejich zájmy. Anička seděla opodál a nikdo si jí nevšímal.
Jednou jsem to nevydržela a zeptala jsem se jí přímo: „Mami, proč se takhle chováš k Aničce? Vždyť je to taky vaše vnouče.“ Podívala se na mě, jako bych se zbláznila. „Já se k ní chovám normálně. Prostě mi kluci víc sednou. To je snad zločin?“
Bylo mi do breku. Jak může někdo takhle rozlišovat mezi vlastními vnoučaty? Jak může dávat tak okatě najevo, že má radši kluky než holčičku? Petr to vidí taky, ale snaží se to zlehčovat. „Máma je prostě taková,“ říká. „Vždycky měla radši kluky. Však ona z toho Anička vyroste.“
Ale já vím, že to není pravda. Vím, jaký to je, když vás někdo odmítá, když vám dává najevo, že nejste dost dobří. A nechci, aby tohle zažívala moje dcera. Snažím se to vynahrazovat. Dávám Aničce extra pozornost, kupuju jí hezké věci, trávím s ní víc času. Ale vidím v jejích očích, že to cítí. Že ví, že babička má radši její bratry.
Minulý týden to vyvrcholilo. Tchýně vzala kluky na týden k sobě na prázdniny. Když jsem se zeptala, jestli nechce i Aničku, jen se ušklíbla. „Co bych s ní dělala? Vždyť je ještě malá. A já mám program pro kluky.“
Anička stála ve dveřích a všechno slyšela. Viděla jsem, jak jí vyhrkly slzy do očí. Jak se otočila a utekla do pokoje. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde.
Sedla jsem si s Petrem a řekla mu, že takhle to dál nejde. Že nemůžeme dovolit, aby jeho matka takhle ubližovala našemu dítěti. Že jestli se to nezmění, budeme muset omezit kontakty.
Petr byl nejdřív proti. Říkal, že to přeháním, že jeho máma to tak nemyslí. Ale pak viděl Aničku, jak pláče ve svém pokoji, protože nemůže jet s bratry k babičce. A konečně mu to došlo.
Teď stojíme před těžkým rozhodnutím. Jak řešit situaci s tchýní? Jak jí vysvětlit, že takhle to nejde? Že nemůže takhle otevřeně preferovat kluky před Aničkou?
Vím, že to nebude lehké. Tchýně není typ, který by přiznal chybu. Bude se bránit, bude říkat, že přeháníme, že jsme přecitlivělí.
Ale já vím, že musíme něco udělat. Kvůli Aničce. Kvůli naší rodině. Protože nemůžu dopustit, aby moje dcera vyrůstala s pocitem, že je méněcenná, že si nezaslouží lásku jen proto, že je holka.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jestli to není moje vina. Jestli jsem neměla být tvrdší od začátku. Jestli jsem neměla tchýni hned říct, že takhle se chovat nemůže. Protože to je to, co mámy dělají, ne? Bojují za své děti. I když to znamená postavit se vlastní rodině. I když to znamená těžké rozhovory a možná i ztrátu vztahů.
Ale Anička za to stojí. Všechny naše děti za to stojí. A já udělám cokoliv, abych je ochránila. I kdyby to mělo znamenat válku s tchýní.
Protože na konci dne není nic důležitějšího než to, aby naše děti věděly, že jsou milovány. Všechny. Stejně. Bez podmínek a bez rozdílů.
A jestli to tchýně nepochopí? No, pak bude muset pochopit, že v našem životě pro ni není místo. Protože moje děti, všechny moje děti, jsou na prvním místě. Vždycky.
