Článek
Byla milá, ochotná, vždycky ochotně pomohla. Občas měla poznámky typu „já bych to dělala jinak“, ale nic, co by mělo vyvolat válku. A pak přišel den, kdy jsem zjistila pravdu.
Bylo to krátce po narození našeho syna. Byla jsem unavená, nevyspalá, ale šťastná. Tchýně mi nabízela pomoc, což jsem brala jako dar z nebes. Chodila na nákupy, občas pohlídala malého, přinesla uvařené jídlo. Vypadalo to, že mám to štěstí a narazila jsem na skvělou tchyni.
Jenže pak mi začali volat příbuzní. A gratulovali mi. Ne k dítěti – ale k tomu, že se ke mně tchýně nastěhovala!
„Počkej, cože?“ Vyděšeně jsem se ptala jedné z tetiček, která mi s nadšením vykládala, jak je skvělé, že mi tchýně pomáhá „na plný úvazek“.
„No přece teď bydlí u vás, ne?“ řekla naprosto samozřejmě. V tu chvíli mi začalo docházet, že něco není v pořádku. Zavolala jsem muži, který byl zrovna v práci. „Miláčku, ty jsi něco slíbil své matce?“ Chvíle ticha. A pak tiché: „No… možná… jsme něco tak trochu probírali…“
Ukázalo se, že zatímco já jsem žila v domnění, že mi tchýně jen občas pomůže, ona se se svým synem domluvila, že se k nám na nějakou dobu nastěhuje, aby mi ulehčila péči o dítě.
Nikdo mi to ale neřekl. A to byl ten moment, kdy mi došlo, že ta její dobrota má trochu jiný rozměr. Večer jsem s ní sedla a narovinu se zeptala: „Mami, proč mi neřeknete věci napřímo?“
„Ale vždyť to tak dělám jen pro tebe, holčičko,“ usmála se. „Vím, že jsi unavená, a tak jsem si říkala, že nejlepší bude, když se o to nebudeš muset starat.“
Jenže já se o to starat chtěla! Chtěla jsem, aby se mě někdo aspoň zeptal, než udělá zásadní rozhodnutí o mém vlastním domově.
A od té chvíle mi to došlo. Tohle nebyla pomoc. Tohle bylo převzetí kontroly.
Tchýně se začala chovat, jako by byl dům její. Přebalovala malého jinak, než jsem chtěla. Vařila jídla, která jsme nejedli. Přerovnala mi kuchyň.
Jednou jsem si všimla, že odepisuje na SMSky od mých přátel, když jsem nechala telefon na stole. Protože přece „jen chtěla pomoct“.
To byl moment, kdy jsem pochopila, že jestli něco neudělám, už nikdy nebudu mít svůj život zpátky.
A tak jsem si jednoho dne sedla s manželem a řekla mu, že to takhle dál nejde. Že chci, aby se jeho matka vrátila domů.
Nejprve nesouhlasil. „Ale vždyť nám pomáhá,“ namítl.
„Pomáhá nám, nebo za nás rozhoduje?“ odpověděla jsem. A v tu chvíli viděl, že to myslím vážně. Za pár dní se tchýně zabalila. Nebylo to jednoduché. Neodpustila si pár jedovatých poznámek, jak budu litovat, jak se beze mě malý neobejde.
Ale víte co? Od té doby se mi konečně dýchá volněji. A pokud jsem si něco uvědomila, tak to, že pomoc je skvělá – ale jen když je skutečně pomocí. A ne způsobem, jak vám někdo převezme život.
