Článek
Možná proto, že nevypadají jako hotelové komplexy, nejsou na každé druhé pohlednici a nedoprovází je fronty u stánků s nanuky. Přesto se najdou – tichá pobřeží, která dýchají jiným rytmem. Místa, kde se moře potkává s kamenem, sluncem a klidem. Místa, která dovedou překvapit i ty, kteří si myslí, že Evropu už mají procestovanou.
Na takových plážích se často nezaparkuje v první řadě. Člověk si k nim musí dojít. Někdy se připlouvá, jindy hledá stín pod stromem místo pod slunečníkem z půjčovny. Ale právě tam bývá ticho nejhlubší, voda nejčistší a zážitek nejtrvalejší. Jedna z takových pláží se jmenuje Praia da Marinha. Najdete ji na jihu Portugalska, nedaleko Fara, mezi vápencovými útesy, které střeží pobřeží Algarve. Nevede k ní promenáda s obchody, ale úzká silnice mezi olivovníky. Nad útesy se parkuje, dál už se jde pěšky. A pak se otevře výhled, který nečekáte – skalní oblouky, čistá voda, a ticho, které přehluší i vlny Atlantiku. Místní rybáři občas šeptem vypráví o modrém korýši, který se má ukrývat v jeskyni pod jedním z oblouků.
Prý přináší štěstí těm, kdo ho zahlédnou. Vědecky popsaný nikdy nebyl – ale to není důležité. Pod vodou se tohle místo mění ve svět, který si nosíte dlouho s sebou. Na šnorchlování nebo tichou podvečerní procházku podél útesů je Marinha ideální. Ještě klidněji je o něco dál na východ – v italské Sardinii. Cala Goloritzé, ukrytá pod vápencovými skalami poblíž Baunei, je místem, kam se nedostanete jen tak. Buď lodí, nebo pěšky – necelé dvě hodiny lesní stezkou od parkoviště Su Porteddu. Cestou potkáte kozy, borovice a možná i několik turistů, co už se vrací.
Pláž se objeví náhle. Tyrkysová hladina pod strmou skálou, písek jako mouka, a pocit, že tady jste v jiném světě. Hotely tu nejsou, ani bary. Jen voda, kameny a prostor. A pak je tu ještě Korsika. Mezi městy Porto Vecchio a Bonifacio se z pevniny pozvolna vynořuje dokonale zakřivená zátoka – Rondinara. Jemný písek přechází do mělké vody, která se odpoledne ohřívá skoro jako v laguně. Tady si vystačí i děti – a dospělí, kteří chtějí klid. Malý hotel, pár restaurací s výhledem a stezky do kopců, které začínají přímo u pláže. V podvečer zapadá slunce nad mořem tak pomalu, že si člověk vzpomene, že nemusí nikam spěchat.
Na všech těchto místech je cosi společné. Nejsou daleko – Elafonissi na Krétě má přímé lety z Česka, na Sardinii se létá z Vídně i Prahy, a do Portugalska míří nízkonákladové spoje několikrát týdně. Stačí se zorientovat, půjčit auto, nebo si naplánovat trasu autobusem. V malých městech se dá sehnat ubytování v apartmánech, někde funguje výměna domovů nebo pokoj přes známé. Hotelové komplexy tu ale většinou nenajdete – a to je právě dobře.
Okolí pláží nebývá jen o opalování. V Portugalsku se dá projít značená trasa podél útesů, na Krétě navštívit rybářskou vesnici a dát si čerstvou chobotnici s citronem. Na Sardinii bývá v horách příjemně i v létě – a na Korsice se dají podniknout tiché výlety k vyhlídkám, které v mapách ani nebývají označené. A tak zatímco na známých plážích se tísní slunečníky v řadách, tady si člověk přinese vlastní. Stačí deka, voda a čas. A když se večer zvedne vítr, je to signál, že den končí. Ne velkým gestem, ale jemně – jak to mají tichá místa ve zvyku.
Zdroje:
