Článek
Ale zároveň jsem vždy věřila, že když se něco děje kolem mých dětí, mám právo se ptát. Mám právo rozumět, chápat, vědět. A že když už si najdu čas, sednu si na ty školní lavice a poslouchám všechny ty věty o chování, výsledcích, úrovních a kompetencích, mám právo občas zvednout ruku a zeptat se. Jenže tahle moje víra vzala za své ve chvíli, kdy mi jedna učitelka s naprosto vážnou tváří řekla, že „moje názory do třídních schůzek nepatří“. A víte co? Poslala mě domů.
Začalo to naprosto běžně. Přišla jsem na schůzky s tím, že si vyslechnu klasické shrnutí pololetí, možná se zeptám na pár konkrétních věcí. Už na chodbě jsem cítila napjatou atmosféru, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Všichni seděli tiše, hlavy skloněné, učitelka vešla do třídy s připravenými papíry a začala s referátem o chování, absencích a známkách. Všechno bylo standardní, až do chvíle, kdy zmínila plánovaný výlet. Že se pojede na tři dny, že ubytování bude ve staré hájence, že program bude spíš „relaxační“ a že to celé bude stát přes dva tisíce. A že děti si to „určitě užijí, i když někdy potřebujeme trochu víc podpory od rodičů, protože ne každý rozumí smyslu těchto výjezdů“. Ta věta mě zarazila.
Zvedla jsem ruku a s klidem řekla, že rozumím smyslu výletů, ale že dva tisíce za tři dny jsou hodně a že by nebylo od věci přemýšlet i nad levnější variantou. A že stará hájenka, kde se podle mé dcery netopí a v noci je tam zima jak v mrazáku, mi nepřijde jako ideální volba. Dodala jsem, že chápu, že je těžké něco zorganizovat, ale že jako rodiče bychom možná mohli být víc vtaženi do rozhodování, třeba aspoň krátkým dotazníkem. Ticho. Pak se učitelka podívala kolem a pronesla něco ve smyslu: „No, nebudeme tu dělat z každé akce referendu. Nějaké názory prostě do těchto schůzek nepatří.“ A já se v tu chvíli cítila, jako by mi někdo dal facku.
Byla jsem zaskočená. Opravdu jsem nic neřekla nepřátelsky. Jen názor. Hlas jednoho z rodičů. A místo diskuze přišel pokus mě umlčet. Jenže to neskončilo. Když jsem se pokusila klidně říct, že mi to připadá necitlivé, že by snad neměl být problém o věcech mluvit otevřeně, přišla ta věta. „Paní Nováková, já myslím, že bude lepší, když odejdete. Vaše názory sem prostě nepatří.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem přeslechla. Ale když jsem vstala a podívala se kolem, nikdo se mě nezastal. Nikdo nic neřekl. Jen se dívali do lavic, do tašek, na své složené ruce. A mně se udělalo úzko. Ne z učitelky. Ale z toho ticha. Z té tiché podpory nespravedlnosti. A z toho, že najednou bylo naprosto normální, že se rodiče nesmějí ptát.
Odešla jsem. A po cestě domů jsem měla chuť brečet. Ne proto, že bych byla přecitlivělá. Ale protože mi došlo, že jsme někde ztratili odvahu. Odvahu mluvit, když něco není v pořádku. Odvahu postavit se, když vidíme, že někdo druhý je umlčován. A že se to děje i ve škole. Místě, kde mají děti vyrůstat v respektu, v diskuzi, v možnosti vyjádřit se. Jak to má fungovat, když jim jdeme příkladem tím, že se radši stáhneme a mlčíme, abychom „nebyli za problémové“?
Napsala jsem později e-mail vedení školy. Popsala jsem situaci. Neútočně. Věcně. S prosbou o zamyšlení. Odpověď přišla za pár dní. Byla plná frází. Že škola respektuje názory rodičů, že učitelé jsou pod tlakem, že se snaží vyhovět většině. Ale nikde tam nebylo – mrzí nás to. Nebylo tam – chyba se stala. Jen ticho, zabalené do větné konstrukce.
Dnes už mě to nemrzí tolik jako ten večer. Ale pořád to mám v sobě. A možná právě proto to píšu. Protože věřím, že nejsme jediní. Že je víc rodičů, kteří se bojí ozvat. Kteří si řeknou – nechci, aby si to moje dítě odneslo. Kteří polknou větu, jen aby neměli nálepku. Ale právě tím se ztrácí to podstatné – důvěra. A vztah. A jestli má škola něco učit, tak by to mělo být tohle. Naslouchat. Odpovídat. Mluvit. I když je to nepříjemné.
A tak budu dál chodit na schůzky. Dál se ptát. A dál mluvit. Protože věřím, že názory rodičů patří přesně tam – tam, kde jde o jejich děti. A že nejde o to mít pravdu. Ale mít možnost ji hledat. Spolu. S úctou. A ne za dveřmi.
