Článek
Ti, co své děti nechávají dělat si, co chtějí, co na ně nemají čas, co všechno omlouvají. Jenže pak jsem si v e-mailu přečetla větu, která mě zvedla ze židle: „Byli bychom rádi, kdybyste si udělala čas a zastavila se do školy. Potřebujeme probrat chování vašeho syna. Máme podezření na poruchu chování.“ Seděla jsem u toho počítače jako opařená. Cože? Můj syn? Porucha?
Samozřejmě že není andílek. Je živý, někdy mluví, když nemá, občas zapomene úkol nebo ztratí čepici. Ale že by měl poruchu? Je mu osm. A víc než cokoli jiného je to kluk, který se umí smát, který si vymýšlí vlastní příběhy a rád běhá venku. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo jeho povahu mohl označit za problém. Ale tak jsem se objednala. S respektem, ale taky s napětím. Nevěděla jsem, co mě čeká, a trochu jsem se bála, že se dozvím něco, co mi unikalo. Že jsem něco zanedbala. Že jsem slepá. A přitom jsem se snažila dělat všechno, jak nejlíp umím.
Vešla jsem do školy s těžkým srdcem. Sedla jsem si do židle naproti paní učitelce, která mi podala ruku a nasadila výraz, kterému říkám „teď vám řeknu něco vážného, ale tvářím se mile“. Po krátkém úvodu mi položila složku s poznámkami přede mě a řekla: „Vašemu synovi jsme několikrát domlouvali, že by měl o přestávce dodržovat klidnější režim.“ Nechápala jsem. „Prosím?“ „No… on totiž při přestávkách běhá po chodbě a povzbuzuje ostatní, aby běhali taky. A minulý týden vyzval spolužáky, aby se při zvonění schovávali za dveře.“
Čekala jsem cokoli. Že někoho uhodil. Že se něco vážného stalo. Ale tohle? Běhá po chodbě? Hraje si na schovku? Vždyť je to dítě. Osmiletý kluk, který je celý den zavřený ve třídě a dvacet minut po zazvonění chce vybít energii. Otočila jsem se na ni a řekla: „Promiňte, ale… tohle považujete za poruchu chování?“ A tehdy pronesla větu, kterou už asi nikdy nezapomenu: „Víte, my dneska hodně sledujeme impulzivitu, neschopnost udržet se v režimu, potřebu vyčnívat. A vaše dítě má tyto tendence poměrně výrazné. Přišli jsme proto s kolegy k závěru, že bychom doporučili návštěvu školního psychologa.“ V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít.
Vážně jsme se dostali do doby, kdy dítě, co běhá a směje se, je problém? Kdy živost a kreativita je neschopnost udržet režim? Kdy dítě, které si dovolí být jiné než pasivní, automaticky potřebuje vyšetření? Vrátila jsem se domů a hodiny jsem o tom přemýšlela. Měla bych to řešit? Poslat ho někam, kde z něj udělají číslo, které se musí srovnat s normou? Neříkám, že psycholog není řešení – když je potřeba. Ale označovat obyčejné dětské projevy jako poruchy?
Mluvila jsem se synem. Nechápal, proč jsem tak rozhozená. Řekl mi, že se schovávali, protože měli s kamarády hru, kdo vydrží být potichu nejdéle. Že běhal, protože ho to baví. Že se vlastně snažil, aby se ostatní bavili. A v tu chvíli jsem si byla jistá, že udělám jedinou věc. Půjdu znovu do školy a řeknu paní učitelce, že svého syna znám. Že si za ním stojím. Že děkuju za její pozornost, ale že zdravé dítě se projevuje různě – a že to není diagnóza, ale život.
A možná se tím někomu znelíbím. Možná budu ta „příliš chápavá“ matka, která se neumí postavit k výchově přísně. Ale víte co? Radši budu mít doma kluka, který ví, že ho máma slyší a chápe než dítě, které začne pochybovat, jestli je v pořádku jen proto, že je jiné.
Dnes se tomu už dokážu zasmát. Ale tehdy mi opravdu bylo do pláče. Protože když vám někdo řekne, že vaše dítě má problém, a vy přitom víte, že jediné, co má, je nadšení a chuť se hýbat, tak vás to zasáhne. A já se rozhodla, že místo pláče z toho udělám zkušenost. A že budu mluvit o tom, že ne každá odlišnost je porucha. Že někdy stačí jen víc trpělivosti, pochopení a hlavně – obyčejný lidský přístup.
