Článek
Někdy člověk potřebuje jenom malou chvilku, aby si uvědomil, že se svět opravdu zbláznil. Třeba když čte zprávu o tom, že na nejmenované základní škole na jihu rozdávala paní učitelka pětky. Ne za chování. Ne za domácí úkol. Ale za… špatný podpis rodiče v žákovské.
„To nemůžeš myslet vážně!“ vykřikla babička, když jsme jí to říkali. „To by za mne měli pětku všichni. Já se každý den podepisuju jinak, podle toho, jak mě bolí ruka!“
Podle svědků – tedy několika velmi rozzlobených rodičů – měla paní učitelka podezření, že děti podpisy padělají. A místo toho, aby si to vyřídila s rodiči nebo svolala třídní schůzku, rozhodla se jednat rázně: pětka za každé podezřelé Áčko, křivé Béčko, nebo příliš kreativní závěrečné obloučky.
Děti si to samozřejmě přeložily po svém: „Takže když máma zapomene, jak se normálně podepisuje, dostanu pětku já? To je jako kdyby za mámin křik na trenéra dostal gólman červenou.“
Zajímavé je, že zatímco rodiče burcovali ředitele, psali rozhořčené maily a plánovali petici, děti se většinou bavily. Dokonce se objevila teorie, že čím blběji rodič podepíše, tím větší šance na drama ve třídě. A co je lepší než den, kdy místo diktátu sledujete spolužáka, jak se hádá s učitelkou o tvar písmen?
Učitelka se hájila slovy o disciplíně, důvěře a morálním úpadku. A v jistém smyslu má pravdu – i podpis něco znamená. Jenže možná trochu přecenila jeho váhu. V době, kdy banky akceptují „čmáranici“ na tabletu a balíky přebírá sousedka z pátého patra za celý vchod, působí požadavek na krasopis jako výlet do minulého století.
Jeden z tatínků to trefil dokonale: „Já se nedivím, že si paní učitelka plete podpisy. Mně se od covidu taky třese ruka, když vidím, že mi píše škola.“
A tady jsme možná u jádra věci. Všichni jsou podráždění. Děti z testů, učitelé z byrokracie, rodiče z inflace. A když se napětí nahromadí, stačí málo – třeba špatně zatočené k – a je oheň na střeše. Ale je tomu tak ve skutečnosti?
Ale možná by se to dalo celé otočit i jinak. Třeba to není krize autority, ale příležitost. Ukázat dětem, že ne všechno se měří známkou. Že podepisovat se může každý jinak – podle nálady, věku, nebo prostě ruky po operaci. A že důvěra není na podpis, ale na slovo.
Závěr?
Děti se smějí, rodiče zuří a učitelé si rvou vlasy. Ale až jednou nějaký žák dostane pětku za to, že jeho rodič napsal jméno tiskacím písmem, možná to bude impuls konečně přejít na elektronickou žákovskou.
A všichni si oddechnou. Až na babičku – ta si totiž hesla nepamatuje. A bude se podepisovat pořád. Po svém. Tento příběh slouží pro pobavení. K tomu, že i učitelé jsou jen lidé a mají smysl pro humor. A že někdy vtipný podpis může způsobit pořádný malér.
Zdroje: autorský text, diskuze na sociální síti Facebook, příběh upravený pro pobavení.
