Článek
Když se na to dnes dívám zpětně, musím se smát. Ale tehdy nám rozhodně do smíchu nebylo. Chtěli jsme jen vypnout. Vypadnout z každodenního shonu, změnit prostředí, nadechnout se někde daleko, kde nás nebude nikdo rušit a kde si na chvíli připomeneme, že jsme rodina, co si ještě umí užívat společný čas.
Plán vznikl během jednoho z těch večerů, kdy sedíte s kávou v ruce, děti spí a vy si říkáte, že vám to nějak utíká mezi prsty. Cestovky nám připadaly drahé, navíc jsme chtěli být sví, nebýt vázaní hotelovým rozvrhem a jídlem, které nechutná nikomu. A tak padlo rozhodnutí – vezmeme auto, sbalíme všechno, co potřebujeme, rezervujeme útulné ubytování přes internet a vyrazíme do Slovinska. Krásná příroda, hory, jezera, a hlavně relativní blízkost. Těch osm set kilometrů se nám nezdálo jako nic hrozného. Máme přece auto, přehraje se pár pohádek, zastávky na kávu, a jsme tam.
Děti byly nadšené. Těšily se víc než na Vánoce. Sbalily si plyšáky, tablet, pastelky, a pořád dokola se ptaly, kolikrát se ještě vyspí. My s manželem jsme běhali po bytě, tiskli mapy, chystali svačiny, nabíjeli powerbanky a plánovali, kam se všude podíváme. Všechno bylo připravené. Vyjeli jsme v šest ráno, s dobrou náladou a termoskou silné kávy.
Cesta šla překvapivě dobře. Děti chvíli spaly, chvíli se hádaly, ale nic, co bychom nezvládli. Po sedmi hodinách jsme byli kousek od cíle, jen pár kilometrů od místa, kde nás měla čekat krásná dřevěná chatka s výhledem na jezero. A právě tam se to celé začalo hroutit.
Nejdřív jsme nemohli najít příjezdovou cestu. Navigace nás vedla přes rozblácené pole, na konci kterého jsme uvízli. Kola se točila na místě, a když jsme po dvaceti minutách zápasu auto konečně vyhrabali, zjistili jsme, že jedna pneumatika pomalu uchází. Děti plakaly, protože se těšily do vody, a my jsme se s manželem začali hádat. Našli jsme cestu k chatce, ale když jsme dorazili, nikdo na nás nečekal. Klíč v poštovní schránce nebyl. Mobilní signál skoro žádný. Všude ticho a chlad. Stáli jsme u vrat, unavení, zpocení, a realita byla na míle daleko od těch hezkých fotek z internetu.
Po půlhodině marného volání nám přišla zpráva, že majitelka musela narychlo odjet a klíč nechala u sousedů. Jenže sousedi nebyli doma. Děti se mezitím rozplakaly podruhé – tentokrát jim byla zima a chtěly zpět do auta. My s manželem jsme se na sebe podívali a oba věděli, co si myslíme. Nikdo to neřekl nahlas, ale bylo to tam. Ten tichý souhlas, že jsme zbytečně jeli 800 kilometrů.
Do auta jsme nasedali bez řečí. Zpáteční cesta byla ještě horší. Děti usnuly vyčerpáním a my mlčeli. Bylo nám trapně. Byli jsme zklamaní, unavení, a hlavně jsme věděli, že místo dovolené máme jen drahý výlet tam a zpět. Když jsme po půlnoci dorazili domů, byt se nám zdál jako nejluxusnější hotel světa. Lehla jsem si do své postele a poprvé za celý den se mi chtělo smát. Ne proto, že by to bylo vtipné. Ale protože už mi nic jiného nezbývalo.
Druhý den jsme zrušili zbytek rezervace, napsali omluvný e-mail a objednali si pizzu. Děti se dívaly na pohádky a já s manželem jsme si řekli, že příště radši někam blíž. Nebo zůstaneme doma a budeme si hrát na cestování s atlasem na klíně.
Z téhle dovolené nemáme žádné fotky, žádné magnetky, žádné pohledy. Ale máme vzpomínku, na kterou jen tak nezapomeneme. A i když tehdy to bolelo, dnes už víme, že i šílený výlet se jednou stane rodinnou legendou.
