Článek
V práci raději ustoupím, než abych se hádala, a když se mi někdo vmáčkne v koloně, jen si povzdychnu a jedu dál. Jenže některé situace člověka dostanou do bodu, kdy už prostě nemůže dál mlčet. A přesně to se mi stalo minulý týden.
Pracuji jako servírka v jedné menší kavárně v centru města už skoro tři roky. Není to práce snů, ale platí účty a kolektiv máme fajn. Většinu hostů znám, jsou to stálí zákazníci – paní učitelka z nedaleké školy, která si každé ráno dává cappuccino s extra pěnou, pan Novotný, důchodce, který nad jedním espressem prosedí dvě hodiny a čte si noviny, nebo skupina studentů, kteří k nám chodí po přednáškách a obsadí velký stůl v rohu.
Ten den začal úplně obyčejně. Venku pršelo, typický podmračený podzimní den, kdy lidé hledají útočiště v teple. Kavárna byla poloprázdná, hrála tichá hudba a já jsem leštila skleničky za barem. Kolem druhé hodiny přišel muž, kterého jsem tu nikdy předtím neviděla. Bylo mu kolem čtyřiceti, měl na sobě drahý kabát a elegantní boty. Posadil se k oknu a objednal si americano a slaný koláč.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být problém. Přinesla jsem mu objednávku, on poděkoval a já šla obsluhovat další hosty. Když dopil kávu, přišel k baru a požádal o účet. Namarkovala jsem ho, bylo to 135 korun.
„To je všechno?“ zeptal se s úsměvem, který mi přišel trochu zvláštní.
„Ano, prosím,“ odpověděla jsem a položila účtenku na bar.
Vytáhl peněženku, chvíli se v ní přehraboval a pak řekl: „Víte, zjistil jsem, že nemám drobné. Ale mám lepší nápad. Co kdybych vás pozval na večeři místo placení? Vypadáte, že by se vám hodil někdo, kdo by vás vzal někam, kde se nemusíte starat o ostatní.“
Zarazila jsem se. Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci. „Promiňte, ale musíte zaplatit. Bereme i karty,“ řekla jsem a ukázala na terminál.
„No tak, nebuďte taková. Je to jen kafe. Určitě můžeme najít jiný způsob vyrovnání,“ pokračoval a naklonil se blíž přes bar. „Co třeba dneska večer? Zvu vás do té nové restaurace na náměstí. Slyšel jsem, že je tam skvělé víno.“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Ne rozpaky, ale vztekem. Bylo mi jasné, o co mu jde, a nelíbilo se mi to. „Pane, buď zaplatíte, nebo zavolám manažera,“ řekla jsem už ostřejším tónem.
Zasmál se. „Tak mladá a tak nepříjemná. Jsem váš zákazník, neměla byste být trochu milejší?“ To byla poslední kapka. V kavárně bylo v tu chvíli asi pět hostů a všichni na nás začali nenápadně zírat. Normálně bych šla za šéfem, ale ten měl dnes volno a byla jsem tu jen s novou kolegyní, která zrovna nastoupila minulý týden.
„Poslouchejte mě dobře,“ řekla jsem hlasitě, až mě samotnou překvapilo, jak mi hlas nese. „Nejsem tu od toho, abych poslouchala vaše nevhodné návrhy. Buď teď hned zaplatíte, nebo volám policii pro rušení pořádku a pokus o podvod!“ V kavárně nastalo absolutní ticho. I hudba jako by ztichla, i když hrála pořád stejně. Všechny oči byly upřené na nás dva.
Muž vypadal šokovaně. Asi nečekal, že se postavím na odpor. „Vy si myslíte, že vám to projde? Mluvit takhle se zákazníkem? Chci mluvit s vaším nadřízeným!“ vykřikl, ale to už jsem sahala po telefonu.
„Výborný nápad. Můžeme zavolat i vašemu nadřízenému? Nebo možná vaší ženě? Vidím, že máte prsten,“ řekla jsem a ukázala na jeho ruku.
To ho zarazilo. Podíval se kolem a zjistil, že všichni hosté ho sledují. Pan Novotný dokonce odložil noviny a mlčky ho pozoroval přes brýle. Skupinka studentů v rohu přestala ťukat do notebooků.
Bez dalšího slova vytáhl z peněženky dvě stovky, hodil je na bar a zamířil ke dveřím. „Drobné si nechte, budete je potřebovat na kurz slušného chování,“ řekl ještě, než práskl dveřmi. Stála jsem tam, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako o závod. Nikdy jsem na nikoho takhle nekřičela, natož v práci. Byla jsem si jistá, že dostanu vynadáno, možná i padáka.
Jenže pak začal pan Novotný tleskat. Přidali se studenti a za chvíli tleskala celá kavárna. Kolegyně za barem na mě mrkla a zvedla palec. Později toho dne mi šéf volal. Někdo mu poslal video mého výstupu – ano, jeden ze studentů to natočil. Bála jsem se zvednout telefon, ale nakonec jsem to udělala.
„Martino,“ řekl šéf, „právě jsem viděl, co se stalo. Příště mě prosím hned volej, od toho tu jsem. Ale jinak – dobrá práce. Takové zákazníky tu nechceme.“ Ten den jsem se naučila, že postavit se za sebe není totéž co vyhledávat konflikt. A taky že když člověk stojí za tím, co je správné, často není sám, i když se tak nejdřív cítí.
