Článek
Bylo to jedno z těch hezkých, pohodových odpolední. S kamarádkou jsme si vyšly na oběd do pěkné restaurace. Příjemná atmosféra, milá obsluha, všechno ideální. Až do chvíle, než jsem si objednala.
Číšník byl mladý, pohledný a usměvavý. Z těch typů, co se na vás podívají a vy začnete koktat, i když nejste puberťačka. Už to mě trochu rozhodilo. Kamarádka si objednala první, já se snažila působit klidně a suverénně. A pak to přišlo.
„Dám si prosím ten… eee… filet mignon,“ řekla jsem s naprosto vážnou tváří.
Číšník lehce pozvedl obočí, ale nic neřekl. Jen se usmál, přikývl a odešel. A já? Já byla spokojená. Filet mignon, to zní tak francouzsky sofistikovaně, že?
Jenže jakmile odešel, kamarádka se na mě podívala s naprosto nevěřícným výrazem a začala se smát.
„Víš vůbec, co jsi objednala?“
Podívala jsem se na ni trochu zmateně. No jasně, steak, ne?
„Víš, že jsi to vyslovila úplně špatně? A hlavně… víš, že to není žádná speciální příloha, ale prostě hovězí?“
V tu chvíli mi to došlo.
Já totiž číšníka nepožádala o „filet mignon“, ale o něco, co znělo spíš jako „filet my-ňon“ s důrazem na to „ňon“, což v češtině prostě nedává smysl. A co hůř? Byla jsem přesvědčená, že jde o nějaké lehké jídlo, možná rybu nebo kuře.
Takže ne, neobjednala jsem si něco elegantního a lehkého. Objednala jsem si pořádný kus hovězího steaku, vyslovila to jak naprostý amatér a ještě se u toho tvářila, že jsem znalec francouzské kuchyně.
A zatímco jsem pomalu rudla hanbou, celá restaurace se bavila.
Protože, jak mi došlo až příliš pozdě – číšník můj výstup očividně vyhodnotil jako nejlepší moment dne a podělil se o něj se svými kolegy. A ti se teď usmívali pokaždé, když prošli kolem našeho stolu.
Když mi pak přinesli ten úžasný, šťavnatý steak, položili ho přede mě s takovým zvláštním výrazem, ve kterém byla směs pobavení a soucitu. A já si říkala jen jediné: hlavně rychle sníst a vypadnout.
Od té doby si už v restauracích dávám pozor. A pokud něco zní příliš cizokrajně, radši si to nejdřív vygooglím.
