Článek
Pamatuju si na ten moment úplně přesně. Seděla jsem v malé kavárně v Londýně s kamarádkou, která tam žila už několik let. Bylo podzimní ráno, venku sychravo, já jsem usrkávala černý čaj s mlékem, protože Britové vám prostě jiný nenabídnou, a přemýšlela, jestli se k tomu hodí croissant nebo něco jiného. A pak se to stalo.
Kamarádka vytáhla z tašky rohlík namazaný máslem a posypaný Grankem. Podívala se na mě s úsměvem a řekla: „Ty jo, tady si to prostě nemůžu dát. Dívali by se na mě jak na blázna. Pamatuješ, jak jsme to baštili jako děti?“
A já v tu chvíli dostala takovou chuť na sladký rohlík s Grankem, že jsem skoro přestala vnímat okolní svět. Jenže pak jsem se rozhlédla kolem sebe. U vedlejšího stolu seděla postarší dáma s dokonalým účesem, míchala si čaj a tvářila se, že nás neslyší, ale pohled, který hodila směrem k rohlíku, mluvil za vše.
Když je něco normální jen u nás
Tohle mě vždycky fascinovalo. Jak některé věci, které nám přijdou úplně normální, jsou pro cizince něco mezi kulturním šokem a gastronomickou noční můrou. Sladký rohlík s máslem a Grankem? Pro nás chuť dětství. Pro cizince? Nezdravý mix, který nedává smysl.
Tvarohová pomazánka s pažitkou? Pro nás snídaně jak ze školky. Pro cizince? Syrový sýr smíchaný s trávou. Chléb namazaný sádlem a posypaný cibulí? Česká hospodská klasika. Pro cizince? Nechápe, proč si dobrovolně cpeme do těla tolik tuku.
Ale víte, co je na tom nejzajímavější? Že my to neřešíme. Jíme to od mala. Milujeme to. A nikdo nám to nevezme.
„A co to vlastně jíš?“
Když jsem jednou hostila zahraniční návštěvu, měla jsem geniální nápad připravit tradiční českou snídani. V domnění, že je to pohostinné a že ochutnat něco z naší kultury bude pro hosty skvělý zážitek.
Na stole přistály rohlíky, máslo, med, domácí marmeláda, čerstvý tvaroh, pažitka, vajíčka natvrdo, pár plátků sýra a šunky. Prostě klasika.
A reakce? „To je všechno?“ Nejprve jsem si myslela, že to je kompliment. Jakože wow, tolik možností! Jenže ne. Byla to otázka ve smyslu: kde jsou cereálie, jogurty, ovoce, ovesná kaše, toastový chléb, smoothie?
A pak přišel ten zlomový moment. Jeden z hostů si vzal rohlík, namazal si ho máslem, podíval se na mě a zeptal se: „A tohle si vážně dávají děti? To není moc zdravé, ne?“ A já v tu chvíli nevěděla, jestli se mám smát, nebo být uražená.
Proč to tak milujeme?
Sladký rohlík s máslem a Grankem je pro nás něco jako hřejivá vzpomínka.
Není to jen snídaně nebo svačina. Je to pocit domova.
Vybaví se vám babička, jak vám to chystá, zatímco venku prší. Nebo ranní školní družina, kde se vždycky někdo pochlubil, že má čerstvý rohlík a může si do něj namočit prst. Je to jednoduchost. Nostalgie. Dětství.
A upřímně? Ne, není to nejzdravější jídlo na světě. Ale komu to vadí?
Děti ve Francii jedí croissanty s marmeládou, ve Velké Británii mají máslový toast s marmite, v Americe se vesele cpou sladkými cereáliemi, které mají v sobě víc cukru než zákusek z cukrárny.
A my? My si dáme rohlík s máslem a Grankem.
Když vám jídlo řekne víc, než si myslíte
Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem se v Londýně dívala na kamarádčin rohlík a sledovala pohledy lidí kolem. Nechápali to. A já jim to ani nemohla mít za zlé.
Protože jídlo je víc než jen jídlo.
Jídlo je vzpomínka. Je to kus dětství. Je to identita.
A tak jsem se naklonila ke kamarádce a řekla jí: „A máš ještě jeden? Protože já si dám taky.“
A pak jsme tam seděly, uprostřed Londýna, jedly rohlík s máslem a Grankem a bylo nám jedno, že na nás lidi koukají.
Protože některé věci jsou prostě jen naše. A nikdo nám je nevezme.
