Volal mi dvakrát. Nezvedla jsem to. A teď už nejde volat zpět

Někdy je ticho hlasitější než výkřik. A někdy jediné zmeškané volání změní celý život.

Byla to úplně normální středa. Takový ten den, kdy se nic zvláštního neděje. Pršelo, ale ne moc. V práci nuda, ale ne nesnesitelná. Prostě den jako každý jiný.

Telefon mi zabzučel v kapse, když jsem stála frontu na oběd. Číslo jsem znala. Táta. Nemám čas, zavolám později. Vždyť volá jen tak, aby se zeptal, jestli nepřijedu na víkend. To počká.

O hodinu později znovu. Tentokrát jsem byla na poradě. Zrovna jsem prezentovala návrh na novou kampaň. Všimla jsem si toho bliknutí na displeji. Zase táta. Nemůžu teď zvednout telefon, proboha! Nemohl počkat? Vždyť ví, že jsem v práci.

Nasadila jsem profesionální úsměv a pokračovala v prezentaci. Ten telefon mi připadal jako zrnko písku v botě. Věděla jsem, že tam je, že se ozval, ale teď jsem s tím nemohla nic dělat. Však zavolám večer.

Jenže večer už bylo pozdě.

Volala mi sestra, když jsem seděla v autě na cestě domů. Zvedla jsem hned. Její hlas zněl divně. Cize.

„Táta měl infarkt. Je v nemocnici. Je to… vážné.“

Svět se na okamžik zastavil. Jako když někdo zmáčkne pauzu uprostřed filmu.

„Volal ti,“ řekla sestra tiše. „Volal, že se mu udělalo špatně. Že potřebuje pomoc.“

Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem mluvit. Ten pocit, když vám jednou větou seberou vzduch z plic. Znáte to?

Letěla jsem do nemocnice jako šílená. Všechny červené jsem projela. Bylo mi to jedno. Jen jsem opakovala pořád dokola: „Prosím, prosím, prosím…“

Ale modlitby někdy nestačí.

Přišla jsem pozdě. O hodinu. O jednu zatracenou hodinu! Ležel tam, přikrytý bílou plachtou, a vypadal tak klidně. Jako by spal. Chtěla jsem jím zatřást a zařvat, ať se probere. Ať přestane blbnout. Že to není vtipné.

Sestra seděla v rohu místnosti, oči červené od pláče.

„Snažil se ti dovolat,“ zopakovala. Jako by mi to potřebovala připomenout. Jako bych na to mohla zapomenout!

Doma jsem si pustila hlasovou schránku. Dva vzkazy.

První: „Ahoj, děvče, něco se mi udělalo špatně. Moc ne. Jenom… zavolej mi, až budeš moct.“

A druhý, o půl hodiny později: „Je mi… hůř. Volal jsem záchranku, ale… nevím, jestli… mohl bych tě ještě vidět?“

Jeho hlas zněl tak slabě. Tak prosebně. A já jsem byla příliš zaneprázdněná svou pitomou prezentací!

Nikdy jsem si neodpustila, že jsem to nezvedla. Že jsem se nepodívala na ten zatracený displej pořádně. Že jsem si neřekla: „Táta volá dvakrát za sebou, to není normální.“

Teď nosím telefon vždycky při sobě. Zvedám každý hovor. I v noci. I na poradě. I ve sprše. Lidé si myslí, že jsem blázen. Možná jsem.

Ale co když někdo volá podruhé? Co když je to důležité?

Čas umí být tak krutý. Nedá se vrátit. Nedá se koupit. Nedá se zastavit.

Moje sestra říká, že musím jít dál. Že táta by to tak chtěl. Možná má pravdu. Ale pořád slyším tu hlasovou schránku. Ten tichý, unavený hlas.

A pořád čekám, že telefon znovu zazvoní a on tam bude.

Někdy je jediná věc horší než zmeškané volání – ticho, které přijde potom.

Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.