Článek
Začalo to před rokem. Do našeho domu se nastěhoval nový soused, říkejme mu pan Novotný. Na první pohled působil jako sympatický starší pán - vždy upravený, zdvořilý, ochotný pomoct. Sousedky z něj byly nadšené. „Konečně někdo slušný,“ říkaly. Ale něco na něm mi nesedělo. Byl až příliš dokonalý. Příliš ochotný. Příliš… nastudovaný. Jako herec, který se naučil svou roli, ale občas mu proklouzne skutečná osobnost.
Všimla jsem si, že často pozoruje náš dům. Vždycky když jsem vyhlédla z okna, stál na balkoně a díval se. Když jsem to zmínila kamarádce Petře, vysmála se mi. „Prosím tě, vždyť je to důchodce. Co by ti mohl udělat?“ Pak začaly mizet věci. Nejdřív drobnosti - rukavice ze schránky, květináč před dveřmi. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. „Asi nějaké děti,“ říkali sousedi. Ale já věděla, že to není náhoda.
Jednou v noci jsem zaslechla zvuky z chodby. Tiché kroky, šramocení u dveří. Zavolala jsem policii. Když přijeli, našli jen pana Novotného, jak venčí kočku. Ve tři ráno. Policisté se mi vysmáli. Domovní důvěrnice mi druhý den vynadala, že obtěžuju slušné lidi.
„Měla by sis zajít k doktorovi,“ radila mi máma. „Tohle není normální.“ Začala jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Možná měli pravdu. Možná jsem opravdu paranoidní. Ale pak jsem si všimla těch fotek. Pan Novotný často fotil - prý je to jeho koníček. Jenže nefotil krajinu nebo architekturu. Fotil lidi. Hlavně ženy. A děti. Instalovala jsem si bezpečnostní kameru ke dveřím. Všichni si ťukali na čelo. „To už přeháníš,“ říkali. Ale já věděla, že musím věřit své intuici.
Zlom přišel minulý měsíc. Uprostřed noci mě probudilo upozornění z kamery. Někdo se pokoušel dostat do mého bytu. Na záznamu byl jasně vidět pan Novotný, jak se snaží odemknout moje dveře. Tentokrát jsem nevolala policii. Zavolala jsem rovnou na kriminálku. A pak se všechno rozjelo jako lavina.
Ukázalo se, že pan Novotný není žádný důchodce. Je to hledaný zločinec, který se specializuje na sledování a přepadávání žen. Změnil si identitu, aby unikl spravedlnosti. A já měla být jeho další oběť. V jeho bytě našli stovky fotografií. Ženy z našeho domu, jejich děti, jejich denní rutiny. Měl tam i můj detailní rozvrh - kdy odcházím do práce, kdy se vracím, kam chodím nakupovat. Plánoval to celé měsíce.
Když mi to vyšetřovatel říkal, roztřásla jsem se. Všechny ty měsíce, kdy jsem cítila, že něco není v pořádku. Měla jsem pravdu. Moje intuice mě nezklamala. Ti samí sousedé, kteří mi říkali, že jsem paranoidní, teď nemohli uvěřit. „Jak je možné, že jsme si ničeho nevšimli?“ ptali se. „Vždyť působil tak důvěryhodně!“ A v tom je právě ten problém. Příliš často ignorujeme své vnitřní pocity ve prospěch rozumného vysvětlení. Příliš často se necháme uchlácholit tím, že přeháníme nebo že jsme paranoidní.
Dnes už vím, že intuice není paranoia. Je to náš obranný mechanismus, který vidí věci, které náš vědomý mozek možná přehlíží. Zachránila mi život - doslova. Od té doby se můj život změnil. Ano, jsem opatrnější. Ano, možná až příliš podezřívavá. Ale raději budu žít jako paranoidní než nežít vůbec.
A hlavně - naučila jsem se věřit sama sobě. Když mi něco říká, že není něco v pořádku, poslouchám. I když všichni ostatní tvrdí opak. Proto píšu tento příběh. Ne proto, abych vystrašila ostatní. Ale proto, aby věděli, že není špatné věřit své intuici. Že není špatné být opatrný. Že není špatné říct něco tu nehraje, i když vám všichni říkají, že se mýlíte.
Protože někdy je ta paranoia to jediné, co stojí mezi vámi a skutečným nebezpečím. A jak jsem se přesvědčila na vlastní kůži - lepší být živá paranoidní než mrtvá důvěřivá. Dnes už se za svou paranoiu nestydím. Je to můj ochranný štít. Můj šestý smysl. Můj osobní strážný anděl. A pokud mi znovu někdy řekne, že něco není v pořádku, budu poslouchat. Bez ohledu na to, co si myslí ostatní.
