Článek
Cestuji hodně, pracovně i soukromě, a poslední roky si stále častěji všímám, jak se Češi v zahraničí chovají. A upřímně? Je mi z toho smutno. Nejde jen o ty opilé turisty v Římě. Je to systematický vzorec chování, který pozoruju všude, kam přijedu. Minulý měsíc jsem byla v Chorvatsku. Česká rodina v apartmánu vedle nás si vypůjčila lehátka od bazénu a odnesla si je na pláž.
Když je majitel penzionu slušně požádal o vrácení, začali křičet, že za ty prachy mají právo si dělat, co chtějí. Styděla jsem se tak, že jsem předstírala, že jsem Slovenka. V Paříži jsem byla svědkem toho, jak skupina českých studentů házela odpadky přímo na chodník před Eiffelovou věží. Když je místní upozornili na koš, který byl dva metry od nich, jen se zasmáli a něco posměšného zamumlali v češtině.
A co teprve české chování v restauracích! To věčné smlouvání o ceny, stěžování si na porce, hlasité komentáře o tom, jak je všechno předražené. Jako by někdo zapomněl, že nejsme na tržišti, ale v civilizované zemi. Nejhorší jsou ale experti na všechno. Ti, co v každé zemi vědí lépe než místní, jak by měli žít. „Takhle se to má dělat!“, „U nás by se tohle nestalo!“, „To je ale bordel, v Česku máme všechno lepší!“ Přitom často kritizují věci, kterým vůbec nerozumí.
Nedávno jsem letěla do Londýna. Čech sedící vedle mě celý let nahlas kritizoval letušky, jídlo, sedadla - prostě všechno. Když mu stevardka přinesla víno, které si objednal, začal jí vysvětlovat, že takhle se víno nenalévá. Přitom bylo vidět, že sám neví, o čem mluví. Je mi líto, že se neumíme chovat jako reprezentanti své země. Vždyť každý z nás je tak trochu velvyslancem České republiky v zahraničí. To, jak se chováme, vytváří obraz o naší zemi v očích ostatních.
Přitom máme být na co hrdí. Naše historie, kultura, umění - to všechno je úžasné dědictví. Jenže místo abychom ho důstojně reprezentovali, chováme se často jako barbaři, kteří právě vylezli z jeskyně. Někdy si říkám, jestli je to pozůstatek komunismu. Ta potřeba urvat co nejvíc, když už jsme v tom bohatém zahraničí. Nebo je to jen nedostatek sebereflexe? Možná kombinace obojího.
Co mě ale štve nejvíc, je ta dvojí tvář. Doma jsme kultivovaní, slušní lidé. Ale jakmile překročíme hranice, jako by se s námi něco stalo. Najednou je všechno dovoleno, protože nás tady nikdo nezná. Přála bych si, aby si Češi uvědomili, že svět není náš nepřítel. Že když jedeme do zahraničí, jsme hosté. A jako hosté bychom se měli chovat - s respektem, pokorou a vděčností za možnost poznávat jiné kultury.
Není to tak těžké. Stačí základní slušnost. Pozdravit v místním jazyce. Usmát se. Respektovat místní zvyky a pravidla. Nechovat se jako stádo divokých prasat na výletě. Možná si někdo řekne, že přeháním. Že ne všichni Češi jsou takoví. A má pravdu - nejsou. Potkala jsem i spoustu krajanů, za které jsem byla hrdá. Ale bohužel, ti hlasití, nevychovaní a bezpohlavní jsou víc vidět. A právě oni vytvářejí ten negativní obraz Čechů v zahraničí.
Proto píšu tento text. Ne proto, abych jen kritizovala, ale proto, že věřím, že si to potřebujeme uvědomit. Že když už máme tu svobodu cestovat, měli bychom ji využívat důstojně. Příště, až pojedete do zahraničí, zkuste si vzpomenout, že reprezentujete svou zemi. Že vaše chování vytváří obraz o všech Češích. A že ten obraz by měl být takový, abychom se za něj nemuseli stydět. Protože já už nechci předstírat, že jsem Slovenka. Chci být hrdá na to, že jsem Češka. Ale to můžu být jen tehdy, když se za své krajany nebudu muset stydět.
Zdroje: autorský text, vlastní zkušenost, doplněno o informace z článku na webu životcestovatele.cz
