Zdeněk Troška ukázal svůj domov v Hošticích. Dům s 22 okny je unikát, který obdivují i architekti

Zdeněk Troška má byt v Praze, ale pokud může, odjíždí na jih. Do Hoštic, kde to zná od dětství a kde se cítí doma. Rodný dům, který dřív obývala jeho maminka Růženka, dnes patří jeho bratrovi. Režisér tu má celé podkroví, které si před lety upravil k obrazu svému. Žádný luxus, spíš útulný prostor, kde je světlo, klid a místo na psaní. Dům má 22 oken, což není číslo, které by běžně člověk znal. Ale u něj se o tom ví. Má rád prosvětlené místnosti, nejlépe s výhledem do krajiny. Čím víc světla, tím lépe. Přesto že se to s mytím takového množství oken musí pěkně protáhnout.

Troška nikdy nepatřil mezi ty, kdo si zakládají na metráži. Stačí mu pár metrů čtverečních, ve kterých se dá normálně žít. Postel, klavír, psací stůl, pár židlí a stolek. Víc nepotřebuje. V Praze má malý byt 1+1, hlavně kvůli práci. A když mluví o italských bytech, kde se ve větru hýbou záclony, slyšíte v tom poetiku, kterou přenáší i do svých filmů. Podkroví v Hošticích dřív sloužilo jako půda na harampádí. Prostor byl rozdělený na čtyři malé komory, plné věcí, na které už nikdo nesáhl. Před víc než dvaceti lety přišlo rozhodnutí – velká rekonstrukce. Z půdy vzniklo bydlení. Dispozice dnes připomíná písmeno U a je rozdělená do několika zón.

Jedna část na sezení, druhá na práci a klavír, a třetí slouží ke čtení, poslechu hudby a přemýšlení. Malá koupelna je schovaná stranou, další místnost s postelí je přístupná po schodech. Původní návrh architekta počítal s tím, že dva malá okna ve střeše půjdou pryč. Jenže to neprošlo. Troška si na světle zakládá. Kdyby mohl, nejradši by měl celou střechu ze skla. Rád vstává brzy. „Jsem ranní pták, tahám slunce na oblohu,“ říká. Sleduje, jak se krajina kolem probouzí, jak se mění barvy. Hvězdy ho nechávají chladným – chodí spát brzy a večerní ponocování ho nikdy nelákalo.

Co v jeho podkroví přibývá, jsou knihy. Vždy byly součástí jeho života. Zdroj klidu i inspirace k psaní. Maminka si prý občas dělala legraci, že mu ty hromady knih naruší statiku domu. Ale on si je nenechal vzít. To hlavní ale není v zařízení ani v knihách. Důležité je, že má rodinu na dosah. Bratr s rodinou, známí v obci, a vzpomínka na maminku Růženku, která tu žila celý život a odešla v roce 2017 ve věku 88 let. V Hošticích ho lidé znají a mají rádi. Osamělost? Kdepak. Tady se cítí být doma.

Zdroje: autorský text, poznatsvět.cz, techsvět.cz