Článek
Můj důchod činí 12 340 korun. Zní to jako číslo, ale zkuste z toho měsíc vyžít. Nájem včetně energií - 8 500 korun. Léky na vysoký tlak a artritidu - 1 200 korun. Telefon a internet, abych mohla být v kontaktu s rodinou - 800 korun. A to jsem ještě nejedla, nekoupila si hygienické potřeby nebo nové boty, když se ty staré rozpadnou.
„Máte přece děti, ať vám pomohou,“ říkají mi na sociálce. Ano, mám dvě dcery. Obě mají své rodiny, své hypotéky, své starosti. Nechci jim být přítěží. Celý život jsem byla soběstačná a teď mám žebrat o peníze u vlastních dětí? Minulý týden jsem poprvé v životě nestihla zaplatit nájem včas. Domácí byl chápavý, ale v jeho očích jsem viděla ten pohled - další problémový nájemník.
Přitom jsem čtyřicet let pracovala, platila daně, starala se o nemocné. A teď? Teď jsem jen číslo v systému. Začala jsem hledat práci. Není to jednoduché - kdo chce zaměstnat osmašedesátiletou důchodkyni? Zkoušela jsem úklid, ale záda už neslouží jako dřív. Hlídání dětí - prý jsem příliš stará. Prodavačka - chtějí někoho atraktivního. Včera jsem počítala své úspory - 23 tisíc korun. To je všechno, co mi zbylo po čtyřiceti letech práce. Jeden větší výdaj, jedna nemoc, jedna porucha pračky - a nemám nic.
„Měla jste si spořit,“ říkají chytří. Z čeho? Když jsem vychovávala děti sama, když plat zdravotní sestry sotva stačil na základní výdaje? Když všechno zdražuje, ale důchody se zvyšují o směšných pár stokorun? Nakonec jsem našla práci - třikrát týdně budu roznášet letáky. Za 85 korun na hodinu. Je to ponižující? Ano. Ale co můžu dělat? Hrdost důchod nezaplatí.
Nejhorší jsou ty pohledy okolí. Ta směs lítosti a odsouzení. „To je ta paní, co musí v důchodu pracovat.“ Jako by to byla moje vina. Jako bych celý život nepracovala, nešetřila, nesnažila se. Minulý měsíc jsem potkala svou bývalou pacientku. Pamatovala si mě - byla jsem u ní, když rodila své první dítě. Teď mě viděla, jak roznáším letáky. Ten stud v jejích očích… ten nikdy nezapomenu.
Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny, kdo si myslí, že se o ně stát ve stáří postará. Nepostará. Pro všechny, kdo věří, že celoživotní poctivá práce znamená důstojné stáří. Neznamená. A hlavně píšu pro ty, kdo rozhodují o našich důchodech. Pro politiky v teplých kancelářích, kteří nemají ponětí, jaké to je žít z dvanácti tisíc měsíčně. Kteří netuší, jak chutná hanba, když musíte v šedesáti osmi letech žádat o práci.
Zítra zase půjdu roznášet letáky. S artritickými klouby, s bolavými zády. Protože musím. Protože důchod, který mi stát velkoryse přiznal, nestačí ani na přežití. A protože odmítám být závislá na svých dětech. A víte, co je nejhorší? Nejsem sama. Potkávám je - bývalé učitelky, které uklízejí v supermarketech. Bývalé účetní, které venčí cizí psy. Všichni jsme na tom stejně - příliš staří na důstojnou práci, s příliš nízkým důchodem na důstojný život.
Někdy v noci, když nemůžu spát bolestí z celodenního chození, přemýšlím, kde jsem udělala chybu. A víte co? Neudělala jsem chybu. Chybu udělal systém, který dovolí, aby lidé po celoživotní práci živořili na hranici chudoby. Takže ano, budu dál roznášet letáky. Budu dál počítat každou korunu. A budu doufat, že jednou někdo pochopí, že důstojné stáří by nemělo být luxus, ale právo. Právo, které jsme si odpracovali.
