Článek
Svaly se mi líbí. Píšu to hned na začátku,
abych ze sebe nedělala ženu, která si mužského těla
nevšimne, protože právě obdivuje jeho vztah k literatuře.
Všimnu si ramen. Rukou. Toho, jak se pohybuje.
Občas mě zaujme i docela obyčejné tričko,
pokud je v něm správný člověk.
Pak ale otevře pusu.
A někdy je po všem.
Stačí, aby během prvních deseti minut opravil servírku,
vysvětlil mi, proč můj obor vlastně není tak složitý,
a třikrát nenápadně zmínil cenu hodinek.
Pořád vidím, že je hezký.
Jen už nemám potřebu sedět blíž.
U jiného muže se mi může stát pravý opak.
Zpočátku ho skoro přehlédnu. Potom něco vypráví,
zasměje se, otočí ke mně hlavu — a já zjistím,
že ho pozoruju. Ne ze slušnosti. Zajímá mě.
Kdybych měla vysvětlit, co se v takové chvíli změnilo,
nejspíš bych začala hlasem.
Nemusí znít jako dabér. Stačí, když ho chci poslouchat
Na hluboký hlas se často vzpomíná jako na něco,
co má údajně fungovat samo.
Já bych se pod to nepodepsala.
Záměrně položený hlas mě dokáže spíš rozptýlit.
Začnu přemýšlet, jestli takhle mluví i s instalatérem,
nebo tuhle verzi šetří na večery.
Zajímavější je pro mě přirozený projev.
Trochu chraplavý smích. Klidné tempo.
Způsob, jakým se muž k něčemu vrátí,
protože si všiml, že jsem mu nerozuměla.
Žádné podrážděné opakování hlasitěji,
jako bych měla problém se sluchem,
když jsem se jen ztratila v jeho větě.
A mám ráda, když hlas nemusí být slyšet
přes celou místnost.
U společného stolu je to znát rychle.
Někteří lidé mluví, dokud je někdo nepřeruší.
Jiní nechají rozhovor chvíli běžet a přidají se,
když mají co říct. Neznamená to, že mě přitahují
výhradně tiší muži. Umím si užít i někoho živého,
hlučnějšího, nadšeného. Rozdíl je v tom,
jestli u něj zbývá místo pro ostatní.
Potom jsou chvíle, kdy se hlas změní jen maličko.
Obrátí se přímo ke mně, položí otázku a počká.
Najednou nemusí říkat nic zvláštního.
Právě ta obyčejnost je příjemná. Nemám pocit,
že jsem se ocitla v rozehrané scéně,
do které mám dodat správnou odpověď.
Všímám si také smíchu. Opravdového,
trochu neuhlídaného. Když se muž rozesměje tak,
že na chvíli zapomene, jak vypadá,
bývá mi sympatičtější než při dokonale
připraveném úsměvu.
Možná proto mě někdy víc zaujme krátká hlasová zpráva
než několik hezkých fotografií. Z fotografií poznám vzhled.
Z hlasu aspoň něco z toho, jaké by mohlo být
strávit s ním večer.
Samozřejmě se můžu splést. Příjemný hlas ještě není
povahový posudek. Ale chuť poslouchat
je pro mě dobrý začátek.
.
S vůní to mám ještě méně rozumové.
Může být hezký, zajímavý a zábavný,
ale když mi zblízka nevoní, těžko si to vysvětlím
do jiného výsledku. Nechci být nespravedlivá.
Jenže přitažlivost se mnou občas
o spravedlnosti nejedná.
Nemyslím tím automaticky špatnou hygienu.
Někdy mi nesedí parfém. Jindy jeho množství.
A někdy nedokážu ukázat na nic konkrétního,
jen vím, že se mi nechce zůstávat tak blízko.
Naopak mě těší, když vůni objevím až při přiblížení.
Čisté oblečení, pokožka, něco jemného,
co nejde oddělit od něj. Parfém nemusí být drahý.
Vlastně o něm nemusím vědět vůbec nic.
Trochu mě mrzí, kolik se kolem toho někdy dělá návodu.
Kolikrát stříknout, kam, co prý ženy zaručeně přitahuje.
Kdyby existovala jedna lahvička s takovým účinkem,
seznamování by vypadalo podstatně jednodušeji.
Mně se líbí právě to, že vůně patří
k určitému člověku. Nechci ji mít po návratu domů
hlavně na vlastní bundě..
Ruce ano. Ale nesmí být všude
Rukou si všímám. Nepoznám z nich,
jestli je muž spolehlivý, a velikost dlaně
mi neřekne nic jistého o tom, jaký bude partner.
Přesto mě umějí zaujmout.
Důležité pak je, jak se pohybují.
Když muž něco soustředěně dělá, často je to
přitažlivější, než když se snaží přitažlivě vypadat.
Krájí zeleninu, spravuje drobnost,
opatrně rozmotává řetízek, který už bych já
nejradši přetrhla. Je na chvíli zabraný do činnosti.
Nekontroluje, jestli ho obdivuju.
Mám ráda tuhle neokázalost.
Horší je, když si každou dovednost musí sám okomentovat.
Jak dlouho mu trvalo se to naučit, kdo všechno to neumí,
jak jsou ostatní nepraktičtí. Ráda se zeptám.
Ráda něco ocením. Ale nechci mít dopředu určenou
roli nadšené divačky.
U rukou mě zajímá i dotek. A tady záleží na situaci
víc než na samotném gestu.
Muž může být velmi přitažlivý a přesto mě odradit tím,
že se mě dotýká příliš brzy nebo příliš samozřejmě.
Pořád se někam posouvá. Z ruky na záda, ze zad níž.
Já mezitím místo rozhovoru řeším, jak si sednout,
abych zase nemusela uhýbat.
Tohle mě unaví.
Větší napětí někdy vznikne právě tam,
kde mi nechá prostor. Všimne si, že jsem se odtáhla,
a dál to nezkouší. Bez poznámky.
Bez uraženého výrazu.
Pak mám možnost zjistit, jestli se chci přiblížit já.
Není to výzva k nějaké promyšlené zdrženlivosti.
Jen je rozdíl mezi mužem, jehož ruku chci cítit,
a mužem, jehož ruku musím pořád někam vracet.
.
Sebejistota se podle mě nejlépe pozná ve chvíli,
kdy se něco trochu pokazí.
Když všechno vychází, umí působit příjemně skoro každý.
Restaurace má rezervaci, jídlo přijde včas,
vtip se povede a nikdo mu neodporuje.
Pak se objeví maličkost.
Někdo si nepamatuje jeho jméno.
Obsluha něco přeslechne. Já řeknu, že se mi líbí film,
který on považuje za hloupý.
A najednou se ukáže, kolik váhy taková věc má.
Nechci sedět vedle člověka, kterému musím opatrně
potvrzovat každou drobnost, aby zůstal v dobré náladě.
Zvlášť pokud přitom sám o sobě rád říká,
že je nad věcí.
Mně připadá přitažlivý muž, který má vlastní názor
a nemusí mi ho vnutit. Klidně mi vysvětlí,
proč s něčím nesouhlasí. Třeba mě přesvědčí.
Třeba ne. Rozhovor kvůli tomu nemusí zhořknout.
A obyčejné „to nevím“ u mě opravdu není ztráta bodů.
Někdy si při něm naopak oddechnu.
Nemusím poslouchat další dlouhou odpověď,
ve které se muž postupně promluví
ke stejnému závěru.
.
Smysl pro humor není zkouška, kterou musím složit
Být s někým, s kým se směju, je pro mě
velká část přitažlivosti. Jen ne každé vtipkování
má stejný účinek.
Baví mě postřehy. Suchá poznámka ve správnou chvíli.
Schopnost všimnout si něčeho absurdního,
aniž by bylo potřeba někoho shodit.
Nebaví mě poslouchat, jak jsou všichni kolem hloupí,
a čekat, kdy přijde řada na mě.
Někteří muži jako by si zkoušeli blízkost
přes drobné urážky. Nejdřív účes, potom moje objednávka,
pak poznámka, že na takovou práci nevypadám.
Pokud nereaguju nadšeně, dozvím se,
že jsem moc vážná.
Možná jsem v tu chvíli opravdu vážná.
Zjišťuju totiž, že se nebavím.
Přitom snesu škádlení a někdy si o něj sama říkám.
Záleží na důvěře a také na tom, jestli se smějeme oba.
Nemám chuť obhajovat svůj smysl pro humor
před mužem, kterému se nepovedl vtip.
Všímám si i toho, jestli dokáže přestat být zábavný.
To zní zvláštně, ale myslím to vážně.
Když vyprávím něco, co mě trápí,
nechci z toho pokaždé dostat pointu.
Občas potřebuju dokončit větu,
která není zajímavá ani vtipná. Jen je moje.
Muž, který to pozná, mě může přitahovat víc
než ten, který rozesměje celý stůl.
.
Hodně se pro mě rozhoduje i mimo náš rozhovor.
Při placení. U dveří. Ve chvíli,
kdy někdo něco potřebuje nebo udělá chybu.
Nedělám si seznam drobných prohřešků.
Nemám dokonale milý tón každý den
a nechci ho vyžadovat od ostatních.
Přesto slyším, když se muž ke mně chová pozorně
a k někomu jinému zbytečně povýšeně.
Nedokážu to od sebe úplně oddělit.
Je příjemné, že mi přidrží dveře.
Jenže když hned potom štěkne na člověka za pultem,
zůstane mi v hlavě hlavně ten druhý okamžik.
Začnu přemýšlet, jak se mnou bude mluvit ve chvíli,
kdy už nebude potřebovat zapůsobit.
Naopak ohleduplnost nemusí být nijak slavnostní.
Všimne si, že někdo nemůže projít, a posune židli.
Přijme omluvu za drobnou chybu a netěží z ní
dalších deset minut důležitosti.
Pozdraví člověka, kterého ostatní přehlédli.
Těžko mu na konci večera řeknu:
„Velmi mě zaujalo, jak jsi nezneužil
špatně přinesenou přílohu.“
Ale na dojmu se to podepíše.
Přitažlivost pro mě není zavřená jen v tom,
jak se chová přímo ke mně.
Když si pamatuje, na co se vlastně ptal
Pozornost se dá docela přesvědčivě předstírat.
Chvíli.
Otázka, úsměv, přikývnutí. Další otázka.
Jenže někdy z odpovědí nic nezůstane.
Po půlhodině mám pocit, že rozhovor vedeme
vedle sebe, každý svůj.
Opravdový zájem poznám spíš podle návaznosti.
Vrátí se k něčemu, co jsem řekla.
Zeptá se na detail, který není povinnou součástí
seznamovacího dotazníku. Nebo si všimne,
že jsem se u určitého tématu zarazila,
a netlačí mě dál.
Nemusí se mnou zacházet opatrně.
Jen mě skutečně vnímá.
To je příjemné i tělesně. Přestanu tolik přemýšlet,
jak působím, a víc mě zajímá on. Mám chuť se ptát.
Někdy se přistihnu, že nechci, aby večer končil,
i když jsme se nedostali k ničemu zvlášť osobnímu.
A pak je tu opačná zkušenost: muž,
který se mě na něco zeptá hlavně proto,
aby mohl po první větě začít vyprávět o sobě.
Zpočátku se snažím. Později už jen čekám,
jestli si všimne, že o mně vlastně nic neví.
Hezká ramena tu práci neodvedou.
.
Nechtěla bych ale, aby z toho vznikl návod,
jehož splnění má zajistit úspěch.
To by nebylo fér.
Muž může být pozorný, čistotný, vtipný a slušný.
Můžeme spolu promluvit celé hodiny.
A přesto se ve mně nemusí objevit chuť ho políbit.
Také se můžu nechat okouzlit někým,
u koho bych rozumem našla několik důvodů k opatrnosti.
Nehodlám předstírat, že mám vlastní přitažlivost
vždycky pod kontrolou jen proto,
že o ní umím napsat článek.
Snažím se rozlišovat, co mě přitáhne
a s kým mi pak bude dobře. Někdy se to krásně potká.
Někdy později zjistím, že jsem si do příjemného hlasu
doplnila vlastnosti, které v něm vůbec nebyly.
Proto beru tyhle drobnosti jako vlastní vkus,
ne jako důkazy mužské kvality.
Hlas může zaujmout. Vůně přitáhnout blíž.
Sebejistota usnadnit první rozhovor.
Člověka ale poznávám postupně,
někdy i s nepříjemným překvapením.
Stejně tak mu nechci slibovat vztah jen proto,
že se ke mně zachoval hezky. Slušnost si zaslouží
slušnou odpověď, ne povinnou přitažlivost.
.
A co tedy ty svaly?
Pořád se mi líbí.
Jen jsem zjistila, že u nich moje pozornost
může skončit stejně snadno, jako začala.
Dívám se na hezkého muže a po chvíli už nemám důvod
se vracet pohledem.
U jiného začnu postupně vnímat věci,
které mi první fotografie neukázala. Smích.
Způsob, jakým stojí, když nikam nespěchá.
Hlas, který je zblízka trochu jiný.
Vůni, kvůli které se neodtáhnu hned po objetí.
Nemusí mi u toho ukazovat, jaký je muž.
V tu chvíli už mě zajímá dost.
A nejspíš právě proto mě předvádění tolik ruší.
Sotva se začnu přirozeně dívat, někdo mi začne ukazovat,
čeho všeho si mám všimnout.
Nechala bych si radši čas.
Třeba na to zjistit, že se mi líbí jeho ruce,
až když odloží hrnek. Nebo že mě baví poslouchat ho
i při vyprávění o něčem,
co bych si sama nikdy nevyhledala.
Může mít obyčejné tričko, trochu neposedné vlasy
a žádnou připravenou svůdnou větu.
Když se pak ke mně nakloní, abych mu v hluku rozuměla,
možná zůstanu sedět přesně tam, kde jsem.
A budu doufat, že ten příběh ještě chvíli potrvá.
-----------------------
Pokud tě článek zaujal, dej mi ❤️ like nebo klikni na Sledovat 👤, ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.
-----------------------
🪞 Mohlo by tě taky zajímat:
💞 Další příběhy Lenky.V:
💋 Ideální penis podle žen: kolik centimetrů stačí ke štěstí?
💋 Velký penis: Potěšení, nebo spíš trápení?
❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️
-----------------------
Lenka.V
Každá z nás někdy něco předstírala. Ale jen ty, které se rozhodly to už nedělat, našly svobodu.
✍️ Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání. O těle, které mluví dřív než hlava. O chvílích, kdy jsme zranitelné, i těch, kdy se smějeme v plné síle.
Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje. Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.
Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtru a studu.








