Nikdy jsem si nepřipadala ošklivá. Až do chvíle, kdy jsem potkala ji

.

Bylo to na večírku, kde jsem se z nějakého důvodu cítila hezky. Nebo jsem si to aspoň myslela. Měla jsem nové šaty, takové ty, které něco naznačí, ale nic neprozradí. Vůni, kterou jsem si šetřila na „speciální příležitosti“. A lehký pocit, že dnes bych možná mohla být ta, které si někdo všimne.

A pak přišla ona.

Žena, která vypadala, jako kdyby se omylem zatoulala z kampaně Dioru do reality, která na ni nebyla připravená. Jeden z těch typů, které nezapomeneš — ani kdybys chtěla. Vlasy, které nevysvětlíš. Pokožka, která se nemusí snažit. Úsměv, co tě přinutí narovnat záda, i když víš, že to stejně nepomůže.

A já vedle ní poprvé v životě zamrzla.
Fyzicky. Psychicky. Všude.

Cítila jsem, jak mi tělem běží ta stará ženská věta:

„Vedle ní jsi nic.“

Nebyla to závist. Byla to konfrontace.
A já jsem ten večer zbytek noci strávila tím, že jsem si nenápadně kontrolovala břicho. Vlasy. Stehna. Všechno.

Tohle byl můj první pád do sebe.
A nebyl poslední.

.

O pár dní později jsem si zkoušela šaty. Stála jsem v kabince, kolem mě studené světlo, které nemá slitování. A já jsem najednou viděla všechno.

Všechno, co jsem normálně neviděla.
Nebo vidět nechtěla.

Nejsem ošklivá.
To jsem si myslela celý život. Otázka je jiná:

Jsem dost hezká na svět, který miluje dokonalé ženy?

A tam, v té kabince, jsem se zeptala poprvé:

„Takhle vypadá žena, kterou si někdo vybere? Nebo spíš jen toleruje?“

Ta myšlenka mě bolela víc, než bych si kdy přiznala.

Žiju ve městě, kde jsou krásní lidé něco jako privilegovaní občané.
Mají jednodušší život. Víc otevřených dveří. Víc pozornosti. Víc všeho.

A my ženy?
My jsme se ten systém naučily hrát.
Někdy trochu na sílu.

Vyžehlit.
Zhubnout.
Nafotit.
Nafiltrovat.

Tvářit se, že to děláme „pro sebe“.
Ale když to je pravda — proč pokaždé hledáme očima reakci někoho jiného?

A proč se nám rozbije celý den, když ta reakce nepřijde?

.

Každá z nás má svou „ženu, kvůli které se zlomíme“.
Někdy kolegyni.
Někdy tu úplně náhodnou ženu na ulici.
Někdy novou přítelkyni bývalého.
Někdy influencerku, která umí i v neděli ráno vypadat jako výstava dokonalosti.

Já ji mám taky.
Tu svou.
A možná mi změnila život víc, než bych chtěla.

Nikdy jsem otevřeně ženu nesrovnávala.
Až do chvíle… kdy jsem musela.

Ne proto, že bych chtěla vyhrát.
Ale protože jsem měla strach, že už jsem dávno prohrála.

.

Můj mozek je racionální.
Vím, že život není o krásných ženách.
Vím, že i dokonalá žena má někde praskliny.
Vím, že krása není všechno.

Ale moje tělo?

Moje tělo mě vždycky zradí jako první.

Když stojím vedle ženy, na kterou se dívá celý prostor, instinktivně se narovnám.
Stáhnu břicho.
Přemýšlím o své čelisti.
Zkontroluju vlasy.
Najednou cítím každý milimetr svého těla.

A dívám se na ni.
Ne ze závisti.
Ale z fascinace.
A bolestného vědomí:

„I kdybych se snažila sebevíc, nikdy nebudu ona.“

Tohle je válka, kterou srdce nevyhraje.

.

Když jsem byla mladší, chtěla jsem být štíhlá.
Dnes chci být v klidu.

Jenže klid se neprodává.
A rozhodně ne mezi fotkami žen, které vypadají, jako by jedly jen světlo a dvě mandle.

Někdy si říkám, že modelky jsou hladovější, než vypadají.
A my ostatní?
My nejsme hladové po jídle.

My jsme hladové po pozornosti.
Po potvrzení.
Po pocitu, že jsme pořád „dost“.

A to je hlad, který tě nevyléčí ani make-upem, ani krémem proti vráskám.

.

Jsou muži, vedle kterých se cítíš krásná.
Jsou muži, vedle kterých se cítíš neviditelná.

A pak jsou muži, kteří tě milují — ale ty sebe vedle nich nemiluješ.

Jednou jsem chodila s mužem, který obdivoval krásné ženy.
Ne jen tak obecně.
On je přímo vyhledával očima.
A já si říkala:

„Když se dívá na ně… co vidí, když se podívá na mě?“

Jenže já jsem tehdy netušila, že problém nejsou ony ženy.
Problém je, že jsem v sobě nosila jednu bolestnou větu:

„Nejsem ta hezká.“

A když tohle o sobě jednou uvěříš, nepotřebuješ žádného muže, aby ti to potvrdil.
Už to děláš sama.

Všichni říkají, že věk je jen číslo.
Ale ženské tělo ví své.

Vráska není jen vráska.
Je to vzpomínka.
Jizva není jen jizva.
Je to příběh.

A já jsem dlouho měla pocit, že ztrácím.

Ale možná… možná jsem jen přestávala být tou ženou, která potřebuje potvrzení.
A začínala být tou, která chce klid.

Možná nejhezčí ženy nejsou ty, co mají hladké čelo.
Možná jsou to ty, které se přestaly snažit být něčí ideál.

.

My ženy jsme zvláštní.
Lajkujeme fotky žen, které nám způsobují úzkost.
Píšeme si „krásko“, i když při scrollování polykáme závist.
Fotíme se z úhlů, které pak nepoznáváme.

A pak jdeme spát s pocitem, že jsme selhaly.
Protože jsme nebyly tak dokonalé jako ona.

A přitom máme práci.
Děti.
Únavu.
Emoce.
Život.

Výsledkem je tiché ženské peklo:

„Nejsem dost.“

A tak se porovnáváme, i když víme, že prohráváme s verzí světa, která ani neexistuje.

.

Jednou jsem mluvila s bývalou modelkou. Krásná i po čtyřicítce.
Ale oči — ty už tak krásné nebyly.
Byla v nich únava. A strach.

Řekla mi:

„Víš, co je nejhorší? Že mě lidé pořád chválí za to, jak vypadám. Nikdo neví, kdo vlastně jsem.“

A já si uvědomila:

Možná se tolik bojíme stárnout ne kvůli vráskám.
Ale kvůli strachu, že přestaneme být vidět.

Jenže vidět neznamená být hezká.
Vidět znamená být vnitřně živá.
A to žádná dvacetiletá tvář nemůže nahradit.

.

V určitém věku přestane být důležité, jestli jsi nejhezčí v místnosti.
Začne být důležité, jestli jsi sama sobě domovem.

A ten domov nevzniká na základě pasu, zadku nebo vlasů.
Vzniká tam, kde se přestaneš hodnotit podle jiné ženy.

Protože možná…
možná je to celé náš vlastní omyl.

Možná nejde o to, že ony ženy jsou krásnější.

Možná jde o to, že ony ženy nejsou tvůj metr.
Nikdy nebyly.
Jen ses v to naučila věřit.

.

Že krása nikdy nebyla o tom, jak vypadám vedle jiné ženy.
Byla o tom, jak se cítím vedle sebe.

Že největší revoluce v ženském životě není, když zhubneš.
Ale když se přestaneš vážit.

Že hodnota není v pase.
Ale v klidu.

A že kouzlo není být tou nejkrásnější v místnosti.
Ale tou, která už konečně přestala chtít být někdo jiný.

A možná…
možná právě v tom je ta největší krása:

Umět se podívat na jinou ženu, obdivovat ji,
a přitom si říct — i já jsem dost.

-----------------------

✏️ A co ty? Napiš mi do komentářů — potkala jsi někdy ženu, která v tobě něco otevřela… ať už nepříjemného, nebo krásného? Jaký pocit v tobě zanechala?

-----------------------

Pokud tě článek zaujal, dej mi ❤️ like nebo klikni na Sledovat 👤,
ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.

-----------------------

🪞 Mohlo by tě taky zajímat:

💋 Polykat, nebo nepolykat? Otázka, která vůbec není o sexu

💋 Kolik minut trvá „normální“ pohlavní styk?

-----------------------

💞 Další příběhy Lenky.V:

💋 Myslela jsem, že erotické hračky jsou trapné. Teď bez nich nechci spát

💋 Ideální penis podle žen: kolik centimetrů stačí ke štěstí?

-----------------------

Lenka.V

Každá z nás někdy něco předstírala.
Ale jen ty, které se rozhodly to už nedělat, našly svobodu.

✍️

Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání.
O těle, které mluví dřív než hlava.
O chvílích, kdy jsme zranitelné, i těch, kdy se smějeme v plné síle.

Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje.
Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.

Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtru a studu.