Článek
„Dneska už ne, prosím,“ řekla jsem, když mě políbil a začal mi rozepínat knoflík u košile. „Jsem úplně vyčerpaná.“
Ještě chvíli se nade mnou skláněl. Pak ustoupil, přikývl a zhasl lampičku. Neřekl nic nepříjemného. Ani se neurazil tak, jak to člověk zná z filmů: žádné hlasité povzdechnutí, žádné „tak zase nic“. Jen se otočil na svou stranu postele.
Natáhla jsem k němu ruku a položila mu ji mezi lopatky. „Nechci se od tebe odtahovat. Jen dnes nechci sex.“
„Já vím,“ odpověděl.
Ráno vstal dřív. Káva už byla hotová a na lince ležel můj hrnek. Když jsem přišla do kuchyně, zeptal se mě, jestli chci toust. Mluvil se mnou normálně. Jen mě neobjal zezadu jako obvykle, když jsem stála u linky.
Nevěnovala jsem tomu pozornost. Člověk se přece nemusí každé ráno chovat stejně.
Večer jsme vařili těstoviny. Potřeboval projít kolem mě k zásuvce s příbory a řekl „promiň“, jako bychom byli dva cizí lidé v úzké uličce obchodu. Jindy by mi položil dlaň na bok. Tentokrát se mě ani neotřel.
Možná si myslíš, že jsem si toho všímala až příliš. Taky jsem si to říkala. Jenže když s někým žiješ, poznáš rozdíl mezi obyčejnou únavou a tím, že si dává pozor, aby se tě nedotkl.
Třetí den jsem ho při odchodu do práce políbila. Polibek mi vrátil, ale ruce nechal podél těla.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.
„Ne. Proč?“
Nevěděla jsem, jestli to mám otevírat ve chvíli, kdy jeden z nás drží klíče a druhý stojí bosý v předsíni. Nechala jsem ho odejít. Celý den jsem pak přemýšlela o tom, kdy přesně se mezi námi změnila pravidla.
.
Kdy se z objetí stala otázka
Nebyla to první noc, kdy jsem odmítla sex. A já jsem také někdy přijala jeho „dnes ne“ bez výslechu. O to víc mě mátlo, co se děje teď. Připadalo mi, jako by se rozhodl, že když nechci jedno, nebude mi nabízet nic.
Přitom jsem toužila po maličkostech, které s ložnicí vůbec nesouvisely. Aby mě chytil za ruku cestou z nákupu. Aby se ke mně přisunul na gauči, když spolu sledujeme seriál. Aby mě při loučení políbil tak, že poznám, že mě opravdu vidí.
Začala jsem být opatrná. Když jsem večer prošla kolem něj, nedotkla jsem se jeho ramene. Chtěla jsem, ale bála jsem se, že si to vyloží jako pozvání k sexu. A pak bych musela buď pokračovat, nebo ho odmítnout podruhé.
Už jednou jsem psala o tom, jak těžké je říct partnerovi, co chci v posteli. Teď jsem nedokázala vyslovit ještě obyčejnější přání: obejmi mě, i když dnes nic dalšího nechci.
Právě to mě vyděsilo nejvíc. Nikdy mi neřekl, že mu sex dlužím. Přesto jsem poprvé začala zvažovat, jestli nebude snazší říct ano, až se mě příště zeptá. Ne kvůli touze. Aby se mezi nás vrátila obyčejná blízkost.
V sobotu jsme jeli autem za jeho rodiči. V koloně mi vyprávěl o kolegovi, který dal výpověď ze dne na den. Smáli jsme se tomu, jak bude jejich šéf předstírat, že ho to vůbec nezaskočilo. Byla to příjemná cesta. Na červené jsem položila ruku na jeho předloktí.
Ztuhl.
„Tohle je přesně ono,“ řekla jsem.
„Co?“
„Jako by ses bál, že když se mě dotkneš, budu si myslet, že chceš sex. Nebo že já ho budu chtít.“
Chvíli sledoval semafor, přestože už svítila zelená.
„Nechtěl jsem na tebe tlačit,“ řekl, když se rozjel. „Tu noc jsem pochopil, že chceš mít klid.“
„Chtěla jsem spát. Ne aby ses mě přestal dotýkat.“
„A jak jsem to měl poznat?“
Jeho otázka nebyla útočná. Zněla bezradně. To mi vzalo vítr z plachet, protože já sama jsem mu to neřekla tak jasně, jak jsem si myslela. Položila jsem mu ruku na záda, ale neřekla jsem: Obejmi mě, i když spolu dnes nebudeme spát.
„Mohl ses zeptat,“ namítla jsem.
„A ty jsi mi mohla říct, že ti chybím.“
S tím se těžko hádalo. Chyběl mi. Seděl každý večer vedle mě, přesto mi chyběl.
U jeho rodičů jsme ten rozhovor nedokončili. Pomáhala jsem krájet zeleninu, on spravoval uvolněnou poličku v koupelně. Kdykoliv jsme se minuli na chodbě, oba jsme si najednou všímali svých rukou. Bylo skoro komické, kolik nejistoty se může vejít do obyčejného místa mezi dvěma lidmi.
Cestou domů řekl něco, co předtím neřekl ani jednou.
„Když jsi mě odstrčila, připadal jsem si nechtěný.“
„Já tě neodstrčila.“
„Já vím, že jsi to tak nemyslela. Ale tak jsem se cítil.“
Zavřela jsem oči a opřela hlavu o sedadlo. Chtěla jsem mu vysvětlit, že únava není hodnocení jeho přitažlivosti. Jenže ten pocit mu samotným vysvětlením nezmizí. Stejně jako mně nezmizel pocit, že mě po jednom odmítnutí nechal bez něhy.
„Mrzí mě, že ses cítil odmítnutý,“ řekla jsem. „Ale nechci se bát říct ne.“
Přikývl. „To nechci ani já.“
Tentokrát jsme se cestou nesnažili všechno vyřešit. Byla jsem ráda alespoň za to, že konečně víme, o čem mluvíme. Do té doby jsem jeho odstup považovala za trest a on svou opatrnost za ohleduplnost. Každý jsme žili několik dní v jiné verzi stejného příběhu.
Polibek nemusí být slib
Doma jsme si sedli na kraj postele. Bez vína, bez velkých vyznání. Zeptala jsem se ho, jestli by mu pomohlo, kdybych příště řekla: „Sex dnes nechci, ale pojď ke mně.“ Řekl, že ano. Pak se zeptal, jestli se mě může někdy dotknout jako první, i když si není jistý, jakou mám náladu.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „Jen potřebuju, aby moje objetí nemuselo pokaždé znamenat, že budu chtít pokračovat.“
„To jsem po tobě nikdy nechtěl.“
„Možná ne. Ale bála jsem se, že když přestanu, zase se ode mě odtáhneš.“
Tohle už ho zasáhlo. Díval se na své ruce a dlouho nic neříkal. Pak mi položil dlaň na koleno. Neudělala jsem nic dalšího. On také ne. Poprvé za několik dní to stačilo.
Napadlo mě, kolik doteků jsme si v těch dnech odepřeli jen proto, že jsme se báli, co by mohly znamenat. Já čekala, až mi dá najevo, že se nezlobí. On čekal, až mu dám najevo, že ho neodmítnu znovu. Ani jeden jsme nevěděli, že ten druhý čeká na něco tak podobného.
O tom, co se stane, když z dlouhodobého vztahu začne mizet sex, jsem už psala. Tentokrát nešlo o sex samotný. Chyběla mi jistota, že smím přijmout polibek, aniž bych jím něco slibovala.
Od toho sobotního rozhovoru nejsme pár, který všechno zvládá dokonale. Jednou jsem ho chtěla obejmout právě ve chvíli, kdy potřeboval být sám. Jindy mě políbil a já se zeptala, jestli tím něco naznačuje. Zarazilo ho to. Mě zase zarazilo, že se pořád ptám.
Ale učíme se říkat věci dřív, než z nich v hlavě toho druhého vznikne celý příběh. „Dnes nechci sex, ale chci být s tebou.“ „Teď potřebuju chvíli pro sebe, večer se k tobě rád přitulím.“ Nejsou to zvlášť svůdné věty. Zato se po nich můžeme přestat hádat s představami, které jsme si o sobě vytvořili.
Když jsem kdysi psala o tom, jak často by spolu partneři měli spát, zabývala jsem se počtem, kterým se lidé tolik poměřují. Dnes bych se k tomu zeptala ještě na něco: kolik doteků mezi dvěma lidmi smí zůstat jen doteky?
Nevím, jak to mají ostatní páry. Já nechci vztah, v němž je „ne“ začátkem několika dní ticha. A nechci ani vztah, v němž se druhý musí tvářit, že ho odmítnutí nikdy nezabolí. Chci, abychom si obojí mohli říct, aniž by někdo z nás musel ustoupit ve svém právu rozhodovat o vlastním těle.
Včera večer jsem usnula s hlavou na jeho rameni. Nic dalšího se nestalo. Ráno mě ještě rozespalou políbil do vlasů a šel uvařit kávu. Dřív bych takový okamžik přešla. Teď jsem věděla, jak snadno mi může chybět.
-----------------------
Pokud tě článek zaujal, dej mi ❤️ like nebo klikni na Sledovat 👤, ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.
-----------------------
🪞 Mohlo by tě taky zajímat:
💞 Další příběhy Lenky.V:
❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️
-----------------------
Lenka.V
Každá z nás někdy něco předstírala. Ale jen ty, které se rozhodly to už nedělat, našly svobodu.
✍️
Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání. O těle, které mluví dřív než hlava. O chvílích, kdy jsme zranitelné, i těch, kdy se smějeme v plné síle.
Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje. Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.
Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtru a studu.
