Zeptala jsem se žen, jak to mají s masturbací. Zůstala jsem jako opařená

Dlouho jsem si myslela, že o tomhle se prostě nemluví. Ne proto, že by to bylo zakázané nebo nevhodné, ale proto, že každá žena to prožívá jinak. A jakmile se ukáže, že nejsme stejné, začne to skřípat. Někdo se stydí. Někdo začne pochybovat. Někdo to shodí vtipem. A někdo raději mlčí. Mlčení je v těchhle věcech až podezřele časté.

Čím jsem starší, tím víc si všímám, kolik ticha si ženy nesou s sebou. Ne proto, že by neměly co říct, ale proto, že si nejsou jisté, jestli to, co cítí a prožívají, je „v pořádku“. Jestli se to tak má. Jestli nejsou divné. Jestli v tom nejsou samy.

.

Nezačala jsem se ptát proto, že bych si jednou ráno řekla: „Tak a dneska otevřu tohle téma.“ Spíš to přišlo samo. Přirozeně. Mezi řečí. Jednou u vína, když už jsme byly lehce unavené a upřímnější než obvykle. Jindy při krájení cibule v kuchyni, kdy ruce zaměstnané a hlava otevřená pustí ven i věci, které by jinak zůstaly schované. Nebo v autě, když se jede dlouho, rádio hraje potichu a mezi větami je prostor, do kterého se vejde i něco osobního.
Ptala jsem se kamarádek, které znám roky. Takových, co už si nehrají na to, že mají všechno vyřešené. Co už nemají potřebu vypadat dokonale. Co už vědí, že život není série správných odpovědí, ale spíš sled pokusů a omylů.
A překvapilo mě, kolik žen si nejdřív potřebovalo ověřit, jestli to myslím vážně. Jestli si z nich nedělám legraci. Jestli to není nějaký trapný vtípek nebo provokace. A pak – když pochopily, že se fakt ptám – najednou mluvily. Pomalu. Opatrně. Ale upřímně.

.

O mužích máme v tomhle jasno. Jejich způsob rozkoše je skoro učebnicový. Přímočarý. Funkční. Něco jako návod k použití. Ale ženy? Jak si děláme dobře my? Ruka, sprcha, tlak, pomůcka, fantazie, ticho, rychle, pomalu… Variant je tolik, že by z toho šla udělat slušná mapa. A přesto má spousta žen pocit, že něco dělá špatně. Nebo že by to vlastně dělat neměla vůbec.
„Co když je to divné?“ „Co když to znamená, že mi něco chybí?“ „Co když bych to měla zvládat jinak?“
Tyhle otázky se opakovaly pořád dokola. V různých obměnách, s různými slovy, ale se stejným podtónem pochybnosti.

.

Masturbace žen je téma, o kterém se pořád mluví málo. A když už, tak buď příliš odborně, nebo naopak tak lacině, že to spíš odradí. Přitom je to často jen obyčejná chvíle se sebou. Žádný výkon. Žádná soutěž. Žádný cíl, který je potřeba splnit. Spíš pauza. Zastavení. Chvíle, kdy se člověk nesnaží být dobrý pro nikoho jiného.
Když jsem se ptala, nepřicházely žádné univerzální návody. Nikdo mi neřekl: „Dělej to takhle a bude to fungovat.“ Místo toho přicházely malé, osobní výpovědi. Takové, které by klidně mohly zaznít mezi řečí, ale většinou nezazní. Protože na ně není prostor. Nebo odvaha.

.

Klára mi třeba řekla, že když je sama, dokáže se na své tělo soustředit úplně jinak než s partnerem. Bez očekávání. Bez tlaku. Bez toho tichého vnitřního hlasu, který občas šeptá, jestli už to není dlouhé, nebo jestli by to nemělo být jinak. Popsala mi to přirovnáním ke zmrzlině – jeden kopeček, žádný spěch, žádné přemýšlení, jestli by si neměla dát ještě jinou příchuť. Prostě si vychutná to, co má.
V sexu s mužem je to prý bohatší, pestřejší, hravější. Ale taky náročnější. Je tam víc vjemů, víc reakcí, víc snahy. Masturbaci sama vyhledává málokdy. A když už, je to jednoduché. Bez fantazií. Bez příběhu. Prostě tělo, tlak stehen, rytmus, který zná jen ona. Nic víc, nic míň.

.

Petra to má úplně jinak. Potřebuje ležet na břiše, cítit tlak na podbříšek. Říkala mi, že bez fantazie to u ní skoro nejde. Že hlava jede napřed a tělo ji následuje. A že některé představy by nikdy nahlas neřekla – ne proto, že by byly špatné, ale proto, že jsou jen její. Intimní. Křehké. U ní se hlava a tělo prostě nedají oddělit. Když jedno vypne, druhé se zastaví.

Pak byla Alena, která to bere prakticky. Sprcha. Zavřené dveře. Odmontovaná hlavice. Smála se, když mi to popisovala, jako by mluvila o obyčejném večerním rituálu. Říkala, že voda jí pomáhá vypnout hlavu. Že v té chvíli nemusí nic řešit, nic dokazovat, nikomu se přizpůsobovat. Dělá si dobře několikrát do týdne. Ne proto, že by musela. Ale proto, že se pak cítí líp. Klidnější. Lehčí. Sprcha je pro ni bezpečné místo. Nikdo se nedívá. Nikdo nic nečeká.

.

A pak tu byly ženy, pro které to jednoduché není.
Ivana mi řekla, že nikdy nezažila orgasmus. Ani sama, ani s partnerem. Přitom sex má ráda. Baví ji blízkost, doteky, vzrušení. Často je to ona, kdo začne. Tělo reaguje, všechno se zdá být na dosah… a pak se to prostě rozplyne. Bez tečky. Bez vyvrcholení. Říkala mi to klidně, ale bylo cítit, kolik otázek si sama v sobě nese. Jestli je v pořádku. Jestli něco nedělá špatně. Jestli by neměla chtít víc, nebo naopak míň.
Podobně mluvila i Linda, mladší, která si uvědomuje, že své tělo teprve poznává. Že možná na sebe spěchá. Že možná jen potřebuje čas. A klid. A méně srovnávání s tím, co slyší kolem sebe.

.

Tady mi došlo něco důležitého. Že orgasmus není samozřejmost. Že není známkou ženskosti ani důkazem „správné“ sexuality. A že selhání v tomhle tématu vlastně neexistuje. Existují jen různé cesty. Některé kratší. Některé delší. Některé klikaté a zmatečné.
Čísla říkají, že většina žen dosahuje orgasmu stimulací klitorisu. Menší část vaginálně. Některé kombinací obojího. Ale čísla jsou jedna věc. Realita druhá. Realita má emoce, nejistoty, stud i zvědavost. A hlavně – realita není tabulka.

.

Postupně se v rozhovorech objevily i pomůcky. Michaela mi řekla, že právě vibrátor jí pomohl pochopit, co jí vlastně dělá dobře. Ne hned. Ne napoprvé. Ale postupně. Zkoušela. Učila se. A hlavně se učila vypnout hlavu. Přestat řešit, jestli „už by měla“. Přestat se kontrolovat. Říkala, že nejtěžší nebylo najít správný způsob, ale dovolit si ho.

.

A když jsem si všechny tyhle rozhovory promítala zpětně, začalo se pořád dokola vracet jedno téma. Ne technika. Ne poloha. Ne pomůcka. Ale dovolení.
Dovolit si dotýkat se sama sebe bez pocitu viny.
Dovolit si chtít, aniž by to něco znamenalo.
Dovolit si nebýt správná.

Ženská masturbace pro mě přestala být tématem o tom, jak. Stala se tématem o vztahu k vlastnímu tělu. O tom, jestli mu věříme. Jestli ho posloucháme. A jestli mu občas dáme pokoj, místo abychom ho pořád hodnotily.
Nejde o to něco dokázat. Nejde o výkon.
Jde o obyčejnou blízkost k sobě. Takovou, která nepotřebuje potvrzení. A možná úplně stačí začít tím, že se přestaneme ptát, jestli je to normální. Protože normální je všechno, co nám dává smysl a neubližuje. A zbytek… ten už si každá z nás najde sama.

.

Jenže právě to „najde sama“ je pro spoustu žen strašně těžké. Protože jsme vyrůstaly v představě, že naše tělo je spíš něco, co se má hodnotit, než něco, co se má poslouchat. Od mala víme, jak vypadat, jak se chovat, co je hezké a co už ne. Ale málokdo nám kdy řekl, že je v pořádku se v tom těle prostě zabydlet. Bez hodnocení. Bez srovnávání.
Když se s kamarádkami bavím o sexu obecně, často slyším věty typu: „Já to mám asi jinak.“ Nebo: „Nevím, jestli jsem normální.“ A skoro pokaždé, když se někdo odváží říct něco konkrétního, ozve se úleva. Protože najednou zjistí, že není jediná. Že ta „divnost“, kterou si nesla v hlavě roky, je vlastně jen varianta.

.

Spousta žen mi říkala, že masturbaci dlouho brala jako něco náhradního. Jako řešení v situaci, kdy není partner. Nebo kdy „není čas“. A až časem jim došlo, že to s partnerem vůbec nesouvisí. Že to není konkurence. Není to ani náhrada. Je to úplně jiný prostor.
Prostor, kde se nemusí řešit tempo. Kde se nemusí řešit, jestli se někdo neurazí. Kde se nemusí řešit, jestli už je to moc, nebo málo. Kde se nemusí řešit nic.

.

Jedna z žen mi řekla, že si poprvé dovolila dotýkat se sama sebe bez studu až po čtyřicítce. Ne proto, že by to dřív nedělala, ale proto, že to dřív dělala potají. Rychle. S pocitem, že by u toho neměla být přistižená – ani sama sebou. A že teprve ve chvíli, kdy přestala spěchat, se něco změnilo.

.

Hodně žen má pocit, že by „měly“ dosáhnout orgasmu. Že je to cíl. Že když se to nepovede, je něco špatně. Ať už s nimi, nebo s jejich tělem. Jenže když se na to podíváš blíž, většinou ten tlak nepřichází zevnitř. Přichází zvenčí. Z představ. Z vyprávění. Z článků. Z porna. Z toho, co „by se mělo“.
Jenže tělo není stroj. Neodpovídá na příkazy. Reaguje na bezpečí. Na klid. Na pocit, že nemusí nic dokazovat.

.

Některé ženy mi říkaly, že masturbace pro ně není ani tak o rozkoši, jako spíš o uklidnění. O návratu k sobě. O chvíli, kdy se na pár minut odpojí od všech rolí – partnerky, matky, pracovnice, dcery, kamarádky. A zůstane jen tělo, které nic nechce, jen být.
Jiné naopak říkaly, že právě v těch chvílích cítí intenzitu, kterou jinde nezažívají. Ne proto, že by sex s partnerem byl špatný, ale proto, že tam není žádná korekce. Žádná potřeba reagovat na někoho jiného. Jen čistý vjem.

.

A pak tu byly i ženy, které mi otevřeně řekly, že se svého těla vlastně bojí. Že se ho dotýkají opatrně. Že se bojí, co se objeví, když mu dají prostor. Některé z nich měly za sebou nepříjemné zkušenosti. Jiné jen vyrůstaly v prostředí, kde se o těle mluvilo jako o něčem, co se má hlídat, kontrolovat a korigovat.
Tady se ukázalo, jak moc je ženská sexualita propojená s hlavou. Ne s fantaziemi, ale s pocitem bezpečí. Pokud hlava jede na plné obrátky, tělo se stáhne. Pokud hlava hodnotí, tělo mlčí. Pokud hlava hlídá, tělo čeká.

.

Masturbace pak není technický akt, ale proces učení. Učení se pustit kontrolu. Učení se nebýt k sobě tvrdá. Učení se přijmout, že některé dny to jde a jiné ne. A že obojí je v pořádku.

.

Zajímavé bylo, kolik žen mi řeklo, že se jejich vztah k vlastnímu tělu změnil po rozvodu, po rozchodu, po delším období samoty. Jako by teprve ve chvíli, kdy se přestaly definovat skrze někoho jiného, začaly znovu objevovat sebe.
Ne nutně v sexuálním smyslu. Spíš v tom obyčejném. V tom, že si dovolily být samy se sebou bez hodnocení.

.

A možná právě to je na tom celém nejdůležitější. Ne to, jak si to děláme. Ne jestli používáme ruku, sprchu nebo pomůcku. Ale jestli si u toho dovolíme nebýt někým jiným. Jestli si dovolíme nebýt lepší verzí sebe sama. Jestli si dovolíme nebýt správné.
Spousta žen žije celý život s pocitem, že by „měly něco cítit“. Že by měly reagovat rychleji. Intenzivněji. Častěji. A přitom by možná úplně stačilo ubrat. Přestat se porovnávat. Přestat čekat, že tělo bude fungovat podle nějakého scénáře.

.

Když jsem ty rozhovory skládala dohromady, došlo mi, že ženská masturbace není téma o sexu. Je to téma o vztahu. O vztahu k vlastnímu tělu. K vlastnímu tempu. K vlastnímu prostoru.
A ten vztah se nebuduje přes noc. Buduje se pomalu. Skrze malé chvíle. Skrze ticho. Skrze odvahu být k sobě upřímná.
Možná to nezačne dotykem. Možná to začne tím, že si dovolíš být sama se sebou bez výčitek. A možná právě tam někde se to celé láme.
Ne v technice. Ne ve výkonu. Ale v tom, jestli si dovolíš být doma ve vlastním těle.

-----------------------

✏️ A co ty? Myslíš si, že jde o výdrž — nebo o prožitek? Napiš mi to do komentářů.

-----------------------

❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️

-----------------------

Pokud tě článek zaujal, dej mi ❤️like nebo klikni na Sledovat 👤, ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.

-----------------------

🪞 Mohlo by tě taky zajímat:

💋 Jak správně na orální sex. Manuál, který by měl znát každý pár

💋 Kolik minut trvá „normální“ pohlavní styk?

-----------------------

💞 Další příběhy Lenky.V:

💋 Milenec, který mi ukázal, že velikost opravdu hraje roli

💋 Ideální penis? Ženské odpovědi, které tě možná překvapí

-----------------------

❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️

-----------------------

Lenka.V

Každá z nás někdy něco předstírala. Ale jen ty, které se rozhodly to už nedělat, našly svobodu.

✍️

Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání. O těle, které mluví dřív než hlava. O chvílích, kdy jsme zranitelné, i těch, kdy se smějeme v plné síle.

Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje. Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.

Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtru a studu.