Článek
V první řadě - kam noha Američana kdy vkročila, sto let tráva nerostla. Samozřejmě obrazně řečeno. Američani „pomáhají“ ve jménu demokracie strašně rádi. Zvlášť, když ta pomoc obsahuje nějaké to bombardování. A Izrael? Tomu není třeba říkat dvakrát. Na rozdíl od Američanů, obavy Izraele o vlastní bezpečnost se dají i pochopit.A Írán? Zoufale kope kolem sebe a střílí na všechny, koho je schopen zasáhnout.
Libye, Sýrie, Irák, Afghánistán… To jsou všechno země, kterým Američani pomáhali proti režimu a s plnou pusou demokracie. A jak to tam vypadá po té skvělé pomoci? Chaos, bída a režim ještě horší, než ten předchozí. A co lidé, kteří tam žijí? Ti přece nikoho nezajímají. To jsou jen figurky na šachovnici. Třou bídu s nouzí a za demokratické bombardování platí jako první. Svými životy. Kolik obyčejných civilistů musí zemřít, než trefí jednoho papaláše? A Írán? Ani tam velmi pravděpodobně demokracie zázračně nevykvete. Jednoho tyrana nahradí jiný a možná ještě horší.
A hrozba jaderných zbraní? Tak to už tu také bylo. Za jaderné zbraně poslali Irák téměř do doby kamenné. A ty zbraně? Je to už hezká řádka let a dodnes je nikdo nenašel. Neříkám, že se mají podobné hrozby brát na lehkou váhu. Vůbec ne. Ale zabíjet kvůli pouhému podezření? To jako fakt? Navíc taková jaderná zbraň není zrovna levná a snadná záležitost. Kdyby ano, měl by jí dnes už kdekdo. Včetně toho Íránu. Vždyť právě USA ukazují dnes a denně, že vlastnictví aspoň jedné, zaručí bezpečnost. Protože na jadernou mocnost si nikdo netroufne. Aspoň takový obrázek podobné konflikty vykreslují. Jenže ono to zase tak snadné není. Především - je to drahé. Hodně drahé!
Zkuste si představit rok 1948. To u nás vyhráli komunisti a na čtyřicet let nám pěkně zavařili. Vlastně jsme mohli dopadnout, jako ten Írán a předchozí jmenovaní. Jen stačil podobný kovboj u moci, jako je Trump. A bombardování demokratické pomoci mohlo do doby kamenné poslat i nás. Zdá se vám to přehnané? Ani náhodou! Pro Američana je komunista stále tím nejhorším nepřítelem! No, my měli tehdy štěstí. Blízký východ to samé říct nemůže. K tyranskému režimu přišla ještě smrt.
Změna režimu má podle mě šanci jenom tehdy, když se o ní postarají obyvatelé sami. Když už se naštvou natolik, že žádný tyran nebude mít šanci. Bombardování a zabíjení zvenčí režim nezmění, jen situaci zhorší. Neznám jeden jediný případ, kde by to takhle fungovalo. A nebude ani v případě Íránu.
