Článek
Pořád se o ní píše, pořád se na ní nadává a přesto pořád žije a vzkvétá. Ano řeč je o změně času.
Ta podzimní je vlastně docela fajn. Člověk si hodinku přispí a to se počítá. Jenže vždycky přijde zase jaro, kdy se ta hodina musí zase hezky vrátit. A to bolí. No hlavně proto, že náš čas je ten středoevropský, také některými nazývaný zimní (no, máme ho přes zimu, tak co konečně). Náš biorytmus je nastaven na středoevropský čas a za půl roku se to vážně nezmění. Člověk si sice po pár dnech až týdnech zvykne, záleží na tom, jak brzy vstává, ale zdravotně ta změna škodí mnohem déle.
Tak jasně, pokud Pražák vstává v sedm a něco a do práce jde od devíti, asi tu hodinu moc nepozná. Já vstávám kvůli dojíždění ve čtyři a věřte, že ta hodina se vstřebává dlouho, hodně dlouho. Zvlášť když jsem vyhraněná sova. Vlastně, mám-li být upřímná, tak se vstřebává až do podzimu, kdy konečně s úlevou nařídím budíka zpět. Ono na vstávání ve tři se možná dá zvyknout ve dvaceti, ale v téměř šedesáti má už moje tělo vlastní názor. A vstávání ve tři se mu ani trochu nelíbí a dává mi to patřičně sežrat. Vysokým tlakem počínaje a šílenou únavou konče.
Hezké je, jak se o škodlivosti změn času (a hlavně té jarní) neustále píše. Všichni to vědí, (téměř) všichni s tím souhlasí a nikdo s tím nic nedělá. Nemyslím si, že bych s tím mohla udělat něco já, tedy kromě nadávání, ani nikdo ze čtenářů, ale oni o té škodlivosti každý půlrok vykládají i politici a u těch by už bylo záhodno, aby místo kecání začali konat.
Jenže… To by nejspíš nesmělo nějakého chytráka napadnout, že by si lidi měli vybrat, jaký čas vlastně chtějí. To je totiž pomalu na Nobelovku! Stovky let se lidé snažili změřit čas co nejpřesněji a teď si budou vybírat, jestli se jim líbí, co jim naše planeta nadělila. A když ne - poručíme nejen větru a dešti, ale i času. Jen až se lidi dohodnou a to ještě pár desítek let potrvá. A třeba se pak dočkáme toho, že poledne bude o půlnoci a půlnoc v poledne.
