Článek
Petr Švácha nepatří k básníkům, jejichž jména člověk potkává každý den v novinách. Přesto píše už více než půl století a jeho bibliografie dnes čítá desítky knih. Je to poezie člověka, který má za sebou dlouhý život, ale nepřestal se dívat kolem sebe s pozorností a údivem.
Možná je příznačné, že jeho první básnická sbírka se jmenovala Horké flétny. Vyšla v roce 1970, tedy v době, kdy se československá kultura právě začínala uzavírat do sevření normalizace. Švácha tehdy už několik let publikoval v časopisech a novinách a byl členem západočeské literární skupiny Červen 63, kterou založil básník Josef Hrubý. Pak ale přišlo období, kdy jeho poezie knižně vycházet nemohla. A nejspíš mu chyběla i chuť a nálada ji psát. Roky, které následovaly nepřinášely do našich životů zrovna poetiku a pro Petra Šváchu to díky jeho předchozí činnosti platilo dvojnásob.
K poezii se vrátil až po dlouhých letech. Vlastně až po odchodu do důchodu se v něm znovu probudila touha po poezii a literárním objevování. V roce 2006 vydal Docela pozdní inventuru duše. A od té chvíle jako by se rozjel vlak, který už nikdo nezastavil. Následovaly sbírky jako Tažní ptáci, Házení houslovými klíči, Předvolání, Vypřahám básně, Spolu, Vrásky, Po lásce nožem, Mimoběžky, Plameny, Otisky deště a řada dalších.
A právě tady začíná být Petr Švácha zajímavější než jen prostý údaj „český básník narozený v roce 1942“.
Švácha píše o věcech, které člověk začne vnímat jinak, když už má něco za sebou: o čase, paměti, samotě, lásce, odcházení, návratech a o tom zvláštním pocitu, kdy se minulost najednou ocitne velmi blízko. Jen se jí dotknout.
Neznamená to ale, že jeho poezie je jen těžká nebo smutná. Někdy cítíte hutnou směs smutku a melancholie, aby na vás v příštím verši vykoukla naděje a záblesk očekávání. A v zápětí se objevuje zvláštní hravost a až lehce absurdní humor. Vedle člověka může stát kůň, jabloň, kámen, déšť nebo hvězdy – a najednou mezi nimi vznikne vztah, který působí přirozeněji než kdejaká velká básnická metafora.
Je to poezie, která nechce čtenáři vysvětlovat svět. Spíš ho na chvíli postaví trochu jinam, aby se na něj mohl podívat z nezvyklého úhlu. Z obyčejného obrazu tak vzniká něco víc.
Jedním z půvabů Šváchovy poezie je práce s konkrétními obrazy.
V básni Krajina s modrými jablky například najdeme vodu, kameny, okouna, zahradu, jabloň, dítě, motýla, chrpy a jehnědy. Jsou to úplně obyčejné věci. Jenže postupně se začnou přesouvat z reálného světa do světa vzpomínky, snu a touhy.
A právě v tom je Šváchova poezie charakteristická. Nemusí napsat „čas plyne a člověk stárne“. Místo toho ukáže obraz, v němž něco kdysi živého zůstává na místě, zatímco člověk se pohybuje dál. Jeho básně často fungují podobně jako vzpomínka: nejdříve vidíme detail a teprve později pochopíme, co pro nás znamená.
Čas je ostatně jedním z velkých Šváchových témat.
U básníka, který začal publikovat v šedesátých letech a jehož nová kniha vychází ještě v roce 2026, to není překvapivé. Překvapivé je spíš to, že se čas u něj nestává důvodem k pouhému nostalgickému vzdychání.
Ve sbírce Proutky se například vrací ke své minulosti, rodišti a starým přátelům. Objevuje se i motiv milované bytosti, která odchází. Přesto nejde o poezii člověka, který by se minulosti zoufale držel. Charakteristika knihy výstižně mluví o bilancování bez patosu a lítosti – dokonce s jistou nadějí.
A to je možná jedna z nejzajímavějších vlastností jeho pozdní poezie.
Švácha ví, že věci končí. Ale nevyvozuje z toho, že nemají smysl. Naopak se ten smysl pro sebe i pro ostatní snaží ve svých větších najít a ukázat.
V jeho poezii se přitom potkává velmi pozemský svět s představivostí.
Petr Švácha se narodil v Plzni a část života je s Plzní pevně spjata. V jeho bibliografii najdeme dokonce knihu Má Plzeň z roku 2025, básnickou koláž, která propojuje osobní vjemy rodného města s jeho historií a osobnostmi.
Ale Šváchův svět nekončí ani zdaleka u plzeňských ulic.
Stačí se podívat na název sbírky V sousedství Eridanu. Už samotný název naznačuje, že vedle vzpomínek, města, zahrad a lidských vztahů může do jeho poezie vstoupit klidně také samotný a nekonečný vesmír.
A to je vlastně příznačné.
Člověk může současně stát nohama na chodníku a přemýšlet o hvězdách.
Šváchova poezie není typem poezie, která na čtenáře křičí: Teď přichází velké téma!
Je mnohem tišší.
Je v ní něco z člověka, který už nepotřebuje dokazovat, že má pravdu. Může být ironický, může být něžný, může si hrát se slovy, ale nemusí čtenáře přesvědčovat.
Dobře to vystihuje charakteristika sbírky Plameny, podle níž Švácha nechává do básní pronikat známé i jen tušené pravdy bez moralizování a tezovitosti. Jeho obrazy přitom často propojují českou krajinu, lidskou každodennost a nečekané, téměř snové souvislosti. Je to poezie, která se nesnaží být „velká“. A právě proto někdy velká být dokáže.
V roce 2026 vyšla sbírka Slova. A její název působí skoro jako kruh uzavírající dlouhou básnickou cestu.
Po více než šedesáti letech psaní se básník vrací k samotnému nástroji, se kterým celý život pracoval. Ke slovu.
Podle anotace je sbírka Slova rozdělena do dvou částí: první je intimnější a hudebněji laděná, druhá se posouvá k širší úvaze o vině, odpovědnosti a paměti. Objevují se v ní kulturní odkazy od Menuhina přes Moneta až po Seneku, ale také každodenní svět, ticho a úzkost současnosti.
Je příznačné, že jazyk zůstává střídmý.
Po tolika napsaných básních jako by Švácha nepotřeboval další ozdoby. Potřebuje přesně to slovo, které tam má být.
Petr Švácha je zajímavý také tím, že jeho literární dráha probíhala poněkud stranou hlavního proudu.
Není to básník, kterého by čtenář běžně potkával v televizních pořadech nebo na stránkách společenských magazínů. Jeho jméno je mnohem známější v západočeském literárním prostředí. Je členem Střediska západočeských spisovatelů a jeho poezie se objevuje i na autorských večerech a poetických pořadech právě v Plzni. V roce 2024 byl například věnován jeho poezii pořad Posedlý veršem v Polanově síni Knihovny města Plzně, kterého se osobně zúčastnil.
A možná právě proto stojí za to si jeho jméno zapamatovat.
Protože česká poezie není jen několik nejznámějších jmen, která se opakují v učebnicích. Existuje také množství básníků, kteří celý život píší, vydávají jednu knihu za druhou a vytvářejí si svůj vlastní svět – pomalu, vytrvale a bez velkého hluku. Petr Švácha je jedním z nich.
A proč ho vlastně číst?
Možná ne proto, abychom si odškrtli dalšího českého básníka na našem pomyslném seznamu. Spíš proto, že Šváchovy básně dokáží udělat něco velmi prostého: zpomalit proud času, zostřit pohled tam, kudy by jinak jen bezděčně prolétl. Najednou si člověk všimne stromu, který předtím přehlížel, vánku, který mu čechrá vlasy a který by vůbec nezaregistroval. Staré fotografie. Plzeňské ulice. Něčí nepřítomnosti. Vlastního stárnutí. Něčeho, co kdysi bolelo a dnes už jen tiše připomíná, že to bylo. A také slov. Protože možná právě o to jde v poezii Petra Šváchy nejvíc. Ne o efektní metaforu ani o literární exhibici. Ale o schopnost vzít obyčejné slovo, obyčejný obraz a obyčejnou lidskou zkušenost – a nechat je na okamžik zazářit v jiném světle.
