Článek
Vánoce, jak je známe dnes, jsou výsledkem dlouhého kulturního vývoje. Málokdo si uvědomuje, že zatímco křesťanské pojetí Vánoc stojí na příběhu narození Ježíše Krista, většina lidových, rodinných a domácích zvyků sahá do mnohem starších, předkřesťanských dob. Dnešní Vánoce jsou tak pestrou směsí křesťanství, starověkých rituálů slunovratu, římských Saturnálií, severského Yule i slovanského Kračunu. A když půjdete po ulici a budete se ptát lidí, na toho Krista si většina vzpomene jen díky tomu, že dárky přece nosí Ježíšek.
Kde tedy hledat ten „základ“ dnešních Vánoc?
Základ dnešních Vánoc tvoří třeba oslavy zimního slunovratu, který přichází kolem 21.–22. prosince. Pro naše dávné předky, především Kelty, to byl okamžik, kdy se začínají prodlužovat dny, byly symbolem vítězství světla nad tmou. S tímto časem bylo spojeno:
- zapalování ohňů a svíček
- zdobení obydlí zelenými větvemi jako symbolem života
- slavnostní hodování
- obřady zajišťující plodnost, ochranu a štěstí
A jsou to právě motivy světla, zeleně a naděje, které přežily do dnešních Vánoc nejsilněji.
Dalším předobrazem dnešních Vánoc dozajista byly i Římské Saturnálie.V době, kdy se římská říše chystala na zimu, slavili Římané Saturnálie, svátky boha Saturna. Tyto dny byly plné:
- předávání si dárků
- hostin, hudby a tance
- zdobení domů zelení
- světla svíček jako symbolu naděje.
Mnohé z toho později křesťanství převzalo – zejména tradici dávání dárků, která s těmi pravými křesťanskými Vánocemi nemá moc společného a také atmosféru celkového smíření a radosti.
Další významnou inspiraci poskytl kult Mithry, boha světla, který byl oblíbený hlavně mezi římskými vojáky. Mithra měl být podle tradice narozen 25. prosince, tedy na den, který byl slaven jako Dies Natalis Solis Invicti – „Den narození Nepřemožitelného slunce“. Volba 25. prosince jako dne narození Krista zdaleka nebyla náhodná: křesťanství tak přejalo oblíbený a hluboce zakořeněný svátek a dalo mu nový význam.
V severských a germánských zemích se slavil svátek Yule. Jeho prvky v dnešních Vánocích poznáme velmi dobře:
- vánoční stromeček jako symbol života uprostřed zimy
- zelené věnce představující koloběh roku a návrat slunce
- jmelí jako rostlina plodnosti a ochrany
- koledování, tedy obcházení domů se zpěvem a přáním štěstí
Severský Yule tak dal dnešním Vánocům jejich nejvýraznější výtvarnou podobu a vlastně to, co pro většinu lidí dělá Vánoce Vánocemi.
Slované slavili zimní svátek nazývaný Kračun – což byl jakýsi předchůdce dnešního Štědrého dne. I po příchodu křesťanství u Slovanů mnoho z těchto zvyků přetrvalo
- Štědrá večeře se symbolickými pokrmy
- jablka, ořechy a med jako prostředky věštění a zajištění zdraví
- sláma pod stolem připomínající chlév, ale původně symbol úrody
- mince pod talířem pro bohatství (dnes se často dávají i kapří šupiny)
- magické zvyky kolem budoucnosti a ochrany domácnosti.
V českých domácnostech se tak staroslovanské a lidové prvky drží dodnes mnohem více než v jiných zemích a nejspíš mnohem více, než by si někteří mysleli.
A jak to bylo s tím vlivem křesťanství? Křesťanství začalo slavit údajné narození Krista kolem 4. století. Mnoho prvků starších svátků převzalo, ale obohatilo je novým duchovním významem:
- příběh betléma
- advent jako období ztišení a očekávání
- vánoční koledy s náboženským obsahem
- tříkrálové zvyky
Zároveň však ponechalo lidem jejich oblíbené tradice – stromek, světlo, hostiny i obdarovávání. A vlastně… Nechali by si to lidé vzít? Chtěli by jít ve vánočním procesí, místo ke stromečku rozbalovat dárky? U nás dost těžko.
Jak se to všechno tedy nakonec spojilo v dnešní Vánoce?
Dnešní Vánoce jsou výsledkem postupného proplétání mnoha kulturních vrstev. Z pohanských slunovratových svátků pochází světlo, zelené větve, pocit naděje a návratu života. Římané přidali dárky a veselí. Seveřané stromeček, jmelí a koledy. Slované věštecké a domácí rituály. Křesťanství dalo celému období nový duchovní rámec a příběh o Kristu.
Jednoznačně z toho vychází, že Vánoce nejsou jen náboženským svátkem ani jen folklorní tradicí – jsou prastarým kulturním setkáním světla a tmy, lidí a jejich předků, tradic dávných civilizací i moderních rodin. A když se po těch svátcích pořádně rozhlédneme, toho skutečně křesťanského tam zase tak moc nezbývá.
